ECLI:CZ:US:2019:1.US.1165.18.1
sp. zn. I. ÚS 1165/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti Jiřího Malíka, zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Botičská 4, 128 00 Praha 2, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v omezení vlastnického práva k blíže určeným pozemkům ve vlastnictví stěžovatele v důsledku jejich zatížení zástavním právem takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnost směřuje proti tvrzenému jinému zásahu orgánu veřejné moci, a to Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva financí, jež dle stěžovatele spočívá v zatížení zástavním právem blíže specifikovaných pozemků v jeho vlastnictví, nacházejících se v katastrálním území Šeberov, obec Praha, a v katastrálním území Vsisko, obec Velký Týnec. Předmětné zástavní právo bylo zřízeno v souvislosti s vymáháním daňové pohledávky stěžovatele (dluh na dani z příjmů fyzických osob). Dle stěžovatele neexistuje žádné pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci, které by bylo možno napadnout samostatnou ústavní stížností, nýbrž existuje pouze protiústavní stav charakterizovaný dotčením vlastnického práva k nemovitostem uvedeným v petitu ústavní stížnosti.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její věcné projednatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud je toho názoru, že omezení dispozičních práv stěžovatele k výše zmíněným pozemkům v jeho vlastnictví zástavním právem nepředstavuje v ústavní stížnosti tvrzený "jiný zásah orgánu veřejné moci", jak má na mysli ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z geneze celého případu je zřejmé, že tento pro stěžovatele nepříznivý stav je důsledkem, resp. výsledkem rozhodovací činnosti někdejších orgánů finanční správy, konkrétně Finančního úřadu pro Prahu - Jižní Město a řady jeho rozhodnutí z roku 1998 o uplatnění rozsahu zástavního práva podle §72 tehdy platného zákona o správě daní a poplatků. Ostatně sám stěžovatel uvádí, že správce daně zřízením zástavního práva zatěžujícího veškerý jeho majetek, nikoliv pouze majetek, jehož hodnota by odpovídala daňovému dluhu včetně nákladů spojených s jeho vymáháním, postupoval excesivně a v rozporu se zásadou přiměřenosti. Od okamžiku vydání těchto rozhodnutí správce daně (resp. od jejich realizace) stěžovatel také odvíjí počátek "dosavadního, stále trvajícího jiného zásahu orgánů veřejné moci do [svých] ústavně zaručených práv". V takovém případě tak nelze dospět k závěru o existenci jiného zásahu orgánu veřejné moci, neboť zřízení zástavních práv je přímým odrazem rozhodnutí orgánu veřejné moci a zcela na nich spočívá.
Stěžovatel v prvé řadě nedoložil, že by byl proti zmíněným rozhodnutím finančního úřadu ve své době podal odvolání, o kteréžto možnosti v nich byl řádně poučen. Ústavní soud v té souvislosti nepřehlédl, že zmíněná rozhodnutí finančního úřadu nebyla všechna vydána současně, ale s odstupem několika týdnů, nicméně minimálně již po vydání v pořadí čtvrtého rozhodnutí o uplatnění zástavního práva (č. 50/98 ze dne 4. 8. 1998) musel být stěžovateli jím naříkaný hrubý nepoměr mezi dluhem na dani a rozsahem zajištění jeho nemovitostí dostatečně zřejmý. Dle Ústavního soudu bylo již tehdy namístě brojit proti narůstajícímu rozsahu zajištění daňové pohledávky opravnými prostředky. Jestliže tak stěžovatel nečinil, sám se tím připravil o možnost nápravy. Tento nedostatek pak nelze zhojit cestou podání "zásahové" ústavní stížnosti s tím, že tu již není žádné rozhodnutí, které by bylo možno zvlášť ústavní stížností napadnout. Takové rozhodnutí tu dnes již zřejmě není, avšak, jak je patrné z výše uvedeného, nebylo tomu tak na počátku. To ovšem vylučuje, aby účinky a právní poměry založené takovým rozhodnutím mohly být nyní (po více jak 20 letech) odklizeny v rámci řízení o ústavní stížnosti proti jinému zásahu namísto proti samotnému rozhodnutí orgánu veřejné moci. Jinak řečeno, účinky vzpomínaných rozhodnutí finančního úřadu nelze za této situace "přetavit" v jiný zásah jen proto, že stěžovatel nevyužil možnosti ochrany svých práv, která se mu nabízela.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších změn, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2019
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj