ECLI:CZ:US:2019:1.US.1204.19.1
sp. zn. I. ÚS 1204/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem Nemanická 440/14, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2018, č. j. 11 Nc 395/2014-1401, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 3. 2019, č. j. 6 Co 87/2019-1443, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 4. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost splňuje veškeré procesní předpoklady pro její projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se v řízení před Okresním soudem v Českých Budějovicích domáhal změny úpravy poměrů ke svým dvěma nezletilým dětem, J. K. a L. K., založených rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 8. 2015, č. j. 11 Nc 395/2014-699, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2016, č. j 6 Co 2214/2015-888. Stěžovatel navrhl, aby se mohl s nezletilými stýkat každý lichý týden od pondělí od 13hod do úterý do 18hod a od pátku od 18 hod. do následujícího úterý do 18hod. Dále se domáhal úpravy styku v době Vánoc, Velikonoc a prázdnin.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu bylo výrokem I. rozhodnuto o návrhu na změnu úpravy poměrů k nezletilým tak, že se zamítá. Výrokem II. bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel je oprávněn se stýkat s nezletilými dětmi každý lichý týden v sobotu od 9hod. do 18hod. a každý lichý týden v neděli od 9hod do 17hod., přičemž místem předání je bydliště matky. Dále bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilými stýkat každý sudý týden ve čtvrtek po ukončení školního vyučování s tím, že v 17:30 předá nezletilé matce v místě jejího bydliště. Rozhodnutím soudu byl upraven též styk stěžovatele s nezletilými v době Vánoc. Výrokem III. bylo rozhodnuto tak, že výrok II. je předběžně vykonatelný. Výroky IV. a V. jsou nákladové.
K odvolání stěžovatele rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem krajský soud tak, že výroky I., II., a V. potvrdil. Výrok IV., tedy nákladový výrok, byl změněn.
Stěžovatel v předmětné ústavní stížnosti relativně podrobně popsal svoji rodinnou situaci s tím, že obecným soudům vytkl, že nepřijaly opatření k obnově matkou poškozeného vztahu dcery k otci. Rozsah styku je restriktivní a úmyslně užší, než běžná úprava. Podle stěžovatele obecné soudy stranily matce a konstatovaly skutkový stav v rozporu s důkazy. Soudní řízení bylo podle stěžovatele nepřiměřeně dlouhé a soudy se v něm nevypořádaly s kritérii pro svěřování dětí do péče, jež vyplývají z judikatury Ústavního soudu. Přistup soudu k nezletilým je podle stěžovatele šablonovitý, nebere v potaz jejich názor. Obecné soudy měly pochybit též tím, že neupravily styk s nezletilými po dobu prázdnin. V neposlední řadě též měly soudy nesprávně matce přiznat náhradu separátních nákladů. Stěžovatel je toho názoru, že ústavní stížností napadenými rozsudky obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou garantovány čl. 10, čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak mělo dojít k porušení čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná, neboť stěžovatel toliko polemizuje s výkladem podústavního práva.
Stěžovatel ve své relativně obsáhlé ústavní stížnosti vznesl celou řadu námitek, s nimiž se však obecné soudy v rámci svých odůvodnění v zásadě vypořádaly. Jak z ústavní stížnosti, tak i samotných rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že základním problémem při úpravě styku nezletilých se stěžovatelem jsou vyhrocené vztahy mezi rodiči. Obecné soudy sice mohou takto zatížené vztahy svými rozhodnutími částečně korigovat, nicméně jsou v této činnosti fakticky limitovány.
Z ústavněprávního pohledu je podstatnou především ta skutečnost, že se obecné soudy námitkami stěžovatele zabývaly, byť ne s výsledkem odpovídajícím představě stěžovatele. Obecné soudy musí při rozhodování o výchově a výživě nezletilých dětí vždy sledovat nejlepší zájem dítěte. Z odůvodnění obecných soudů se podává, že tyto hodnotily v souvislosti s uvedeným nejen tvrzení stěžovatele, ale též odborný znalecký posudek či sdělení nezletilých, které opakovaně uvedly, že jim dosavadní rozsah styku vyhovuje. Namítá-li stěžovatel, že nebyl upraven styk s nezletilými v době prázdnin, nejedná se o pochybení natolik zásadní, aby jím mohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Navíc, odvolací soud si byl této skutečnosti vědom, když uvedl, že na prázdninách se rodiče domluví obdobně, jako se byli schopni v zájmu nezletilých dětí domluvit na společné dovolené. Nalézací soud se v rámci odůvodnění napadeného rozsudku zabýval rovněž námitkou stěžovatele týkající se přiměřené délky soudního řízení, které trvalo 4,5 roku. V obecné rovině lze konstatovat, že tato délka soudního řízení je v opatrovnických věcech nepřiměřená, nicméně dobu řízení nelze generalizovat a vždy je třeba vycházet z konkrétních okolností případu. Touto námitkou se ústavně konformním způsobem vypořádal již nalézací soud na str. 24 napadeného rozsudku.
Podle náhledu Ústavního soudu lze ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů považovat za řádně odůvodněná a ústavně konformní.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu