ECLI:CZ:US:2019:1.US.122.17.1
sp. zn. I. ÚS 122/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti Němec, s. r. o., se sídlem V Štíhlách 2031/12, Praha 4, IČ: 25637762, zastoupené JUDr. Vladislavou Růžičkovou, advokátkou se sídlem Na Předevsi 681/10, Praha 10 - Kolovraty, proti výrokům I., II., V., VII. a části výroku VI. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 2 Cm 2/2013-67 ze dne 26. 6. 2014, části rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 342/2014-133 ze dne 19. 3. 2015 a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3782/2015-225 ze dne 26. 10. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním, s výjimkou níže uvedenou, splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o kasaci v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu přiloženého listinného materiálu vyplývá, že se stěžovatelka - podnikatelka v oblasti realizací povrchových úprav stěn a podlah interiérů a exteriérů - prostřednictvím žaloby podané u Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") domáhala ochrany před porušováním práv z jí vlastněné ochranné známky "Betonepox" a "Betonepox Fine" a rovněž před nekalosoutěžním jednáním, jehož se měl dopouštět žalovaný Robert Lazna (dále jen "vedlejší účastník"). Podstata sporu spočívala v tom, že vedlejší účastník na svých internetových stránkách nabízel produkt "betonepox", který však měl odlišné složení než shodně označený produkt stěžovatelky a byl ve srovnání s ním podřadné kvality. S touto méně kvalitní technologií pak vedlejší účastník srovnával své jiné produkty s cílem přimět své zákazníky, aby si koupili právě tyto jiné výrobky. Dle názoru stěžovatelky docházelo v důsledku popsaného jednání vedlejšího účastníka k matení spotřebitelů, kterým byly pod stejným označením nabízeny dvě různé technologie, jakož i k umenšování poptávky po produktu stěžovatelky, neboť zákazníci, kteří vyhledávali informace na internetu, byli konfrontováni se zavádějícími údaji uváděnými vedlejším účastníkem. Stěžovatelka byla rovněž přesvědčena, že se ze strany vedlejšího účastníka od počátku jednalo o záměr způsobit jí, jakožto svému konkurentovi, újmu.
Městský soud rozsudkem č. j. 2 Cm 2/2013-67 ze dne 26. 6. 2014 žalobu v části, týkající se uplatnění práv z ochranné známky, zamítl. Podle něj vedlejší účastník prokázal, že označení "betonepox" užíval před datem vzniku práva přednosti k předmětným ochranným známkám (11. 10. 2011), a tedy mu svědčilo právo předchozího uživatele dle §10 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů. Městský soud proto nevyhověl návrhu stěžovatelky, aby bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo předložit veškeré faktury, smlouvy o dílo, nabídky a další obchodní korespondenci, ve které je užíváno označení "BETON EPOX" nebo "BETONEPOX" (výrok I.), ani návrhu, aby se vedlejší účastník byl povinen zdržet na internetu užívání označení "BETON EPOX" nebo "BETONEPOX" pro označování, propagaci a nabídku výrobků stavebních materiálů, sloužících pro úpravu povrchů stěn, podlah a stropů staveb, a nabídku provádění povrchových úprav stěn nebo podlah interiérů či exteriérů (výrok II.).
Naopak ve vztahu k tvrzenému nekalosoutěžnímu jednání městský soud žalobě částečně vyhověl, neboť shledal, že se vedlejší účastník dopustil zlehčování obchodního produktu stěžovatelky. Městský soud v této souvislosti uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost, aby se na internetu zdržel uvádění v rozsudku specifikovaných výroků (výrok III.), aby uhradil stěžovatelce finanční zadostiučinění v částce 300 000 Kč (výrok IV.) a aby na svých internetových stránkách uveřejnil omluvu stanoveného znění (výrok VI.). V posledně zmíněném bodě vyhověl městský soud žalobě pouze částečně a z části návrh na uveřejnění omluvy zamítl. Městský soud dále zamítl požadavek stěžovatelky na zveřejnění rozsudku (výroky V. a VII.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII.).
Rozhodnutí městského soudu napadla odvoláním jak stěžovatelka, tak i vedlejší účastník, přičemž Vrchní soud v Praze (dále též "vrchní soud") rozsudkem č. j. 3 Cmo 342/2014-133 ze dne 19. 3. 2015 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III., VII. a v zamítavé části výroku VI. potvrdil, načež ve výrocích IV., V., VIII. a ve zbývající části výroku VI. rozhodnutí městského soudu zrušil a vrátil mu věc k novému projednání.
Proti rozhodnutí vrchního soudu v rozsahu, v němž potvrdil výroky I., II. a VI. rozsudku soudu prvního stupně, podala stěžovatelka dovolání, které však bylo rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3782/2015-225 ze dne 26. 10. 2016 jako nedůvodné zamítnuto.
Stěžovatelka se tedy obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti vyjádřila přesvědčení, že vedlejšímu účastníkovi bylo postavení předchozího uživatele dle §10 odst. 2 zákona o ochranných známkách přiznáno neoprávněně. Navzdory tomu, že v průběhu řízení před obecnými soudy vznesla řadu konkrétních důkazních návrhů (znalecké zkoumání stáří listin, výslechy svědků, ohledání míst údajných instalací produktu), směřujících k vyvrácení pravosti listin (faktur), které vedlejší účastník předložil za účelem prokázání předchozího užívání označení "betonepox", obecné soudy tyto návrhy neakceptovaly a na přezkum pravosti listin zcela rezignovaly. Popsaný postup obecných soudů dle názoru stěžovatelky vedl k nesprávnému zjištění skutkového stavu, což se následně promítlo i do nesprávného právního posouzení věci. Stěžovatelka dále rozporovala v řízení provedenou interpretaci ustanovení §10 odst. 2 zákona o ochranných známkách. Měla za to, že obecné soudy adekvátně nevypořádaly její námitku, podle níž právo předchozího uživatele nemůže svědčit osobě, která se v souvislosti s příslušným označením dopouštěla nekalosoutěžního jednání, neboť v takovém případě není splněna podmínka, že označení bylo užíváno "v souladu s právem České republiky". Dle stěžovatelky byl mylný rovněž závěr obecných soudů, že pro přiznání práva předchozího užívání není relevantní rozsah tohoto užívání. Stěžovatelka krom toho obecným soudů vytkla, že nevyvodily žádné důsledky z rozporuplnosti tvrzení vedlejšího účastníka, který na jednu stranu argumentoval tím, že "betonepox" je obecné označení, a zároveň se domáhal přiznání práva předchozího uživatele. Celkově pak stěžovatelka shrnula, že obecné soudy nedostály svým povinnostem, neboť jí neochránily před důsledky protiprávního jednání vedlejšího účastníka a naopak mu umožnily pokračovat v nekalosoutěžních praktikách, proti nimž nyní stěžovatelka nemá účinnou obranu. Zdůraznila, že již v průběhu dovolacího řízení doložila, jakým způsobem proti ní vedlejší účastník zneužívá rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně přijatá v nyní projednávané věci, Nejvyšší soud však nahlížel na její dovolání ryze formalisticky a zmíněné skutečnosti nevzal při posuzování aplikace §10 odst. 2 zákona o ochranných známkách vůbec v potaz. Stěžovatelka nakonec vyslovila názor, že vypočtené vady dosáhly takové intenzity, že konstituují porušení jejích ústavně zaručených práv, proto navrhla, aby Ústavní soud zrušil nejen rozsudek Nejvyššího soudu, ale i jemu předcházející rozsudek městského soudu ve výroku I., II., V., VII. a části výroku VI., ve které byla její žaloba zamítnuta, jakož i rozsudek vrchního soudu v rozsahu výroku, jímž byly potvrzeny výroky soudu prvního stupně I., II., VII. a předmětná část výroku VI.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu listinného materiálu Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Její jádro tvoří nesouhlas stěžovatelky se závěrem obecných soudů, že vedlejšímu účastníkovi svědčí právo předchozího uživatele dle §10 odst. 2 zákona o ochranných známkách, přičemž tento nesouhlas se týkal jak učiněných skutkových zjištění, tak právního posouzení. K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Jmenovitě interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, včetně vyslovování odpovídajících právních názorů, jsou zásadně samostatnou záležitostí obecných soudů a v konečné fázi především Nejvyššího soudu. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud přistupuje pouze tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (tzv. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Stejně tak Ústavní soud není povolán "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. I zde jeho zásah opět připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými skutkovými zjištěními existovaly extrémní rozpory.
Ústavní soud napadená rozhodnutí v tomto smyslu přezkoumal, ovšem vadu, jež by vyžadovala jeho ingerenci, nenalezl. Obecné soudy se uplatněným nárokem stěžovatelky řádně zabývaly a své závěry vedoucí k částečnému zamítnutí její žaloby logicky a srozumitelně zdůvodnily. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v zásadě jen zopakovala námitky, které již uplatnila v předchozím průběhu řízení a s nimiž se obecné soudy v potřebném rozsahu vypořádaly. Ústavní soud v úvahách obecných soudů, na nichž byla napadená rozhodnutí založena, žádné rozpory, které by byly způsobilé posunout projednávaný případ do roviny ústavněprávní, nezjistil. Stěžovatelka v podstatné části své argumentace vycházela z vlastní konstrukce skutkového děje, dle níž vedlejší účastník od počátku užíval označení "betonepox" výlučně s úmyslem působit jí újmu. Stěžovatelkou prosazovaná verze nicméně neodpovídala skutkovým zjištěním obecných soudů, v návaznosti na což pak ani nebylo možno přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že vedlejší účastník nesplnil podmínku užívání "v souladu s právem České republiky" dle §10 odst. 2 zákona o ochranných známkách. Co se týká otázky rozsahu užívání nezbytného pro vznik práva předchozího uživatele, nutno podotknout, že Nejvyšší soud ve vztahu k ní připustil dovolání a meritorně se s ní vypořádal, čímž bezezbytku dostál své roli vrcholného orgánu v oblasti sjednocování výkladu (jiných než ústavních) právních předpisů. Ústavní soud tak neshledal důvodnou námitku stěžovatelky, že by si Nejvyšší soud počínal v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku nepřiměřeně formalisticky. Pochybení Nejvyššího soudu nelze spatřovat ani v okolnosti, že nevěnoval pozornost poukazu stěžovatelky na aktuálně pokračující nekalosoutěžní jednání vedlejšího účastníka, neboť pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§243f odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), přičemž skutečnosti, na něž stěžovatelka poukazovala, vznikly až po tomto datu.
Stran vytýkané neúplnosti zjištění skutkového stavu, resp. neprovedení stěžovatelkou navržených důkazů pro nadbytečnost, Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Proto i posouzení důvodnosti návrhu na doplnění dokazování závisí na okolnostech každého jednotlivého případu a Ústavní soud do tohoto procesu nevstupuje; jeho úkolem je ověřit, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004 (N 53/33 SbNU 47), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. V nyní projednávané věci přitom soud prvního stupně učinil zjištění, že vedlejší účastník nabízel produkt "betonepox" před datem vzniku práva přednosti k dotčeným ochranným známkám, na podkladě listin předložených čtyřmi bývalými zákazníky vedlejšího účastníka, přičemž věrohodnost těchto listin opíral o skutečnost, že se v případě zákazníků jednalo o osoby bydlící na různých místech republiky a že k realizaci objednávek docházelo v různých časových obdobích. Odvolací soud poté, v reakci na námitky stěžovatelky, doplnil dokazování výslechem jednoho z těchto zákazníků, načež se ztotožnil s hodnocením nalézacího soudu, který tvrzení vedlejšího účastníka považoval za pravdivé. Ústavní soud má za to, že postupu obecných soudů při zjišťování skutkového stavu nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout, neboť jejich úvahy byly řádně odůvodněny a nijak nevybočily z mezí, v nichž byly obecné soudy oprávněny učinit si o nutnosti dalšího dokazování vlastní úsudek. Ústavnímu soudu naopak za daných okolností nepříslušelo, aby závěry obecných soudů jakkoliv přehodnocoval.
Vzhledem k výše řečenému, kdy stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených práv neprokázala, Ústavní soud postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost (v převážné části), mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve vztahu k výrokům V., VII. rozsudku městského soudu a části potvrzujícího rozsudku vrchního soudu byl pak Ústavní soud nucen přistoupit k odmítnutí ústavní stížnosti dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431) konstatoval, že ústavní stížnost proti již neexistujícímu rozhodnutí není podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná. To je právě případ výroku V. rozsudku městského soudu, který po kasačním zásahu vrchního soudu již neexistuje, což vylučuje naplnění podmínky [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], aby se jednalo o věc pravomocně skončenou. Ohledně výroku VII. rozsudku městského soudu a v příslušné části potvrzujícího rozsudku vrchního soudu pak stěžovatelka nevyčerpala veškeré procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytoval (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), jelikož zmiňované části rozhodnutí nenapadla ve svém dovolání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu