ECLI:CZ:US:2019:1.US.124.19.1
sp. zn. I. ÚS 124/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti CASPER UNION s.r.o., se sídlem Olivova 948/6, 110 00 Praha 1, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem Koliště 55, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 5209/2017-106 ze dne 23. 10. 2018, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 622/2016-85 ze dne 25. 5. 2017 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 16 C 335/2015-63 ze dne 19. 9. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že statutární město Ostrava se žalobou domáhalo určení neexistence soudcovského zástavního práva, zřízeného ve prospěch společnosti CLEAR FINANCE s. r. o., jejímž právním nástupcem je stěžovatelka, a váznoucího ke spoluvlastnickému podílu v napadených rozhodnutích blíže specifikovaného pozemku nacházejícího se v katastrálním území Hrušov, obec Ostrava. Shora označeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě žalobě vyhověl a určil, že předmětné soudcovské zástavní právo neexistuje. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným rozsudkem ve vztahu k výroku o nákladech řízení jako nepřípustné odmítl, ve věci samé je jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla nesprávnost výkladu Nejvyššího soudu, že zastavení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva je možné jen v situaci, kdy neměl být výkon rozhodnutí nařízen vůbec, anebo kdy měl být nařízen pro jinou částku, přičemž soudcovské zástavní právo zanikne s účinky ex tunc. V té souvislosti stěžovatelka poukázala na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1562/2009, který uvedenou otázku řeší jinak. Stěžovatelka rovněž vyjádřila své přesvědčení, že vhodným postupem jak se domáhat zrušení či neexistence soudcovského zástavního práva je řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, a to i v případě, kdy důvod pro toto zastavení hypoteticky nastal až po legálním a legitimním zahájení tohoto řízení.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Soudy se dle názoru Ústavního soudu v napadených rozhodnutích žádného excesu nedopustily. Jádro ústavní stížnosti tkví v polemice s Nejvyšším soudem ohledně možnosti zastavení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva. K tomu Ústavní soud podotýká, že role sjednocovatele judikatury a výkladu podústavního práva mu zásadně nepřísluší, na rozdíl od Nejvyššího soudu. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu jen v případech excesu nebo jiného vážného porušení základních práv, což Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Úvaha dovolacího soudu, že promlčení soudcovského zástavního práva je skutečností nastalou až po podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí jeho zřízením, jež tak nemůže být důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva (a tím ani cestou, jejíž schůdnost by ve svém důsledku znamenala nedostatek naléhavého právního zájmu na určení neexistence soudcovského zástavního práva z důvodu promlčení), není nepřiměřená, nevybočuje z kautel spravedlivého procesu, ba naopak má svoji logiku. Žádný z důvodů zastavení výkonu rozhodnutí uvedených v ustanovení §268 o. s. ř. není s ohledem na povahu promlčení způsobilý dosíci cíle, a sice výmazu soudcovského zástavního práva v katastru nemovitostí za situace, kdy došlo k jeho promlčení. Poukaz stěžovatelky na použitelnost §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. není přiléhavý. V případě soudcovského zástavního práva je lze s ohledem na dikci §338e odst. 1 o. s. ř. aplikovat jen tehdy, zaniklo-li právo rozhodnutím přiznané před podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (tedy jde o skutečnost nastalou před, a nikoli po podání návrhu). Nadto se sluší připomenout, že promlčením právo nezaniká, takže i z toho důvodu nejde o právní nástroj, jímž by bylo lze dosáhnout odstranění soudcovského zástavního práva.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu