ECLI:CZ:US:2019:1.US.1254.19.1
sp. zn. I. ÚS 1254/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti A. K. a A. K., zastoupených stěžovatelem jako advokátem, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Ads 251/2018-39 ze dne 4. 4. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 14 Ad 13/2017-50 ze dne 21. 6. 2018 byla zamítnuta žaloba syna stěžovatelů směřující proti rozhodnutí Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky č. j. VZP-17-04211688-S463 ze dne 6. 12. 2017, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Odboru zdravotní péče, oddělení kontroly a revize zdravotní péče pobočky žalované pro hl. město Prahu a Středočeský kraj č. j. VZP-17-02986408-A435 ze dne 5. 9. 2017, jímž nebylo vyhověno jeho žádosti o úhradu přípravku Opdivo z veřejného zdravotního pojištění pro léčbu maligního melanomu.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadl syn stěžovatelů kasační stížností. V průběhu řízení o ní zemřel. Nato Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným usnesením kasační stížnost odmítl s tím, že povaha věci neumožňovala v řízení pokračovat, jelikož se jednalo o práva a povinnosti, které jsou podle hmotného práva vázány pouze na osobu zemřelého a na právní nástupce nepřecházejí.
Proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jeho kasace. Stěžovatelé namítli, že hmotněprávní povaha předmětu řízení, které zahájil a vedl až do své smrti jejich syn jako žalobce, umožňuje, resp. nebrání tomu, aby práva a povinnosti, o něž v řízení jde, po jeho smrti přešla podle hmotného práva na ně jako jeho jediné dědice a univerzální právní nástupce a aby s nimi Nejvyšší správní soud pokračoval v zahájeném řízení jako s procesními nástupci. Odtud stěžovatelé též vyvozují svoji aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti. Tuto svoji argumentaci v ústavní stížnosti dále přiblížili.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaného soudního rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ačkoli stěžovatelé nebyli účastníky řízení o žalobě svého syna vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Ad 13/2017 (a tím ani v řízení o následné kasační stížnosti), nelze v obecné rovině vyloučit zásah Nejvyššího správního soudu do základních práv stěžovatelů jako (alespoň možných) právních nástupců v mezidobí zemřelého žalobce. Konkrétně by kasační soud, nevyčkávaje výsledku dědického řízení, mohl odmítnutím kasační stížnosti případně znemožnit stěžovatelům realizaci procesního nástupnictví, čímž by zasáhl do jejich práva na přístup k soudu jako součásti práva na spravedlivý proces, aniž by tento jeho postup byl jakkoli odčinitelný. Proto pokládá Ústavní soud v dané věci stěžovatele za osoby oprávněné podat ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu. Po seznámení se s jeho důvody pro odmítnutí kasační stížnosti však Ústavní soud výhradám stěžovatelů nepřisvědčil.
Právo na úhradu léčivého přípravku podle §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění se vskutku váže výlučně k osobě pojištěnce. Třebaže se jedná o "nárok" s hmotněprávním základem, nelze přehlédnout, že v případě úhrady zdravotní služby podle §16 cit. zákona příslušná zdravotní pojišťovna hradí ve výjimečných případech zdravotní služby jinak zdravotní pojišťovnou nehrazené, je-li poskytnutí takových zdravotních služeb jedinou možností z hlediska zdravotního stavu pojištěnce. Toto právo (či spíše dobrodiní) primárně nemá majetkovou, ale osobní povahu. Rozhodujícím je zdravotní stav pojištěnce a právě jemu a jeho zdraví má přiznání uvedeného práva v prvé řadě sloužit. Takové právo nemůže být předmětem žádného nástupnictví. Nejvyšší správní soud tak nepochybil, pakliže s ohledem na úmrtí žalobce (původního stěžovatele) přikročil k odmítnutí kasační stížnosti, jelikož v řízení nebylo možno dále pokračovat.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu