ECLI:CZ:US:2019:1.US.1255.19.1
sp. zn. I. ÚS 1255/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jany Lanzendorfové a MUDr. Romana Lanzendorfa, obou zastoupených JUDr. Jiřím Kacafírkem, advokátem se sídlem Plzeň, Pražská 15, proti usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 27. 6. 2018 č. j. 4 C 119/2016-142 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 2. 2019 č. j. 18 Co 199/2018-155, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že usnesením okresního soudu byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit prvnímu žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 20 570 Kč. Stejnou povinnost uložil odvolací soud i stěžovateli. Své rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil tím, že stěžovatelé (v původním řízení žalobci) zavinili zastavení řízení, když vzali žalobu proti prvnímu žalovanému zpět a náklady na právní zastoupení prvního žalovaného považuje za účelně vynaložené.
K odvolání stěžovatelů krajský soud změnil usnesení soudu prvního stupně v nákladovém výroku tak, že stěžovatelka je povinna nahradit prvnímu žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 14 580,50 Kč. Stejnou povinnost uložil odvolací soud také stěžovateli. V odůvodnění uvedl, že již ve svém zrušovacím usnesení ze dne 30. 5. 2018 č. j. 18 co 55/2018-33 zdůraznil, že zastavení řízení zavinili stěžovatelé, když vzali žalobu proti prvnímu žalovanému zpět poté, co bylo nesporným, že tento žalobce není pasivně legitimován. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě jsou dány podmínky pro aplikaci §150 o. s. ř. Uvedl, že není povinností žalované strany upozorňovat žalobce na nedostatek své pasivní legitimace. V nyní napadeném usnesení dále odvolací soud konstatoval, že stěžovatelé navíc měli možnost tuto skutečnost zjistit ještě před podáním žaloby v této věci (nahlédnutím do trestního spisu). Přisvědčil však jejich námitce, že za účelně vynaložený náklad nelze považovat opakované vyjádření prvního žalovaného k žalobě, neboť skutečnosti a důkazní návrh mohl uplatnit ve svém prvním vyjádření. Vzhledem k tomu odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení mezi stěžovateli a prvním žalovaným tak, jak je výše uvedeno.
Stěžovatelé s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení nesouhlasí. Namítají, že odvolací soud vůbec nehodnotil chování prvního žalovaného, který si byl nepochybně od počátku vědom, že předmětnou dopravní nehodu způsobil při konání pracovní cesty a nebyl tedy pasivně legitimován. Podle stěžovatelů tuto informaci účelově tajil s cílem oddálit její zveřejnění do uplynutí promlčení doby, aby pak svou pasivní věcnou legitimaci "přesunul" na svého zaměstnavatele. Stěžovatelé dále uvádějí, že odvolací soud se nevypořádal s jejich argumentací týkající se nerespektování zásady procesního zavinění ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř. a aplikace §150 o. s. ř. a též nepřezkoumal výši určených nákladů řízení.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě.
V projednávané věci Ústavní soud neshledal ústavněprávní přesah, resp. důvod pro kasaci napadených rozhodnutí. Jak vyplývá z výše uvedeného, odvolací soud své rozhodnutí podrobně odůvodnil a je z něj zřejmé, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. S tvrzením stěžovatelů, že odvolací soud nepřezkoumal správnost výše určených nákladů, se nelze ztotožnit, neboť odvolací soud tak učinil a usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení mezi stěžovateli a prvním žalovaným změnil.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu