ECLI:CZ:US:2019:1.US.1280.19.1
sp. zn. I. ÚS 1280/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti T. V., zastoupené Mgr. Matějem Votroubkem, advokátem se sídlem Vysoké Mýto, Purkyňova 115, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2019 sp. zn. 2 To 4/2019 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 9. 2018 č. j. 9 T 3/2016-1783, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, kterým bylo podle §155 odst. 4 trestního řádu rozhodnuto, že se jí nepřiznává nárok na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy ve výši 817 412 Kč. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, do jejího majetkového práva, práva na legitimní očekávání, práva na spravedlivý proces a práva na přístup k soudu.
Stěžovatelka v uvedené trestní věci vystupovala v postavení poškozené, přičemž rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2018 sp. zn. 2 To 85/2016 byl odsouzený J. K. uznán vinným ze spáchání zločinu sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a stěžovatelce byl přiznán nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy. Stěžovatelka uvádí, že jí bylo v trestním řízení přiznáno právo na bezplatné poskytování právní pomoci zmocněncem a že návrhy jejího zmocněnce, resp. zaměstnavatelky jejího zmocněnce na vyúčtování odměny a hotových výdajů byly již v roce 2017 pravomocně zamítnuty. Namítá, že trestní soudy napadenými rozhodnutími zamítly její žádost na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy s odůvodněním, že o tomto nároku již bylo rozhodnuto, když jej uplatnil její zmocněnec M. V. a následně i jeho zaměstnavatelka E. V. (jako původní zmocněnkyně). Výklad, na němž jsou napadená rozhodnutí založena, považuje za nesprávný, neboť žádost byla uplatněna podle §155 odst. 4 trestního řádu a týkala se jiného nároku vůči jinému subjektu, než zmíněné předchozí žádosti jejích zmocněnců uplatněné podle §151 odst. 2 a 6 trestního řádu. Svůj nárok totiž vznesla vůči odsouzenému J. K., zatímco nároky zmocněnce a jeho zaměstnavatelky byly učiněny vůči státu. Skutečnost, že podle dřívějších rozhodnutí trestních soudů zanikl nárok jejích zmocněnců, tak podle ní nemůže znamenat, že zanikl i nárok její. Uvádí, že nepřiznání nároku na náhradu nákladů spojených s uplatněním nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy je pro ni finančně likvidační.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že k otázce náhrady nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 nebo II. ÚS 2135/12).
Ústavní soud dále konstatuje, že stěžovatelka do značné míry dezinterpretuje napadená rozhodnutí ohledně důvodů zamítnutí jejího nároku na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy. Je sice pravda, že Krajský soud v Hradci Králové se v napadeném usnesení omezil na konstatování, že o vyúčtování odměny zmocněnců stěžovatelky již bylo rozhodnuto, nicméně důvody pro nepřiznání uvedeného nároku stěžovatelce dále podstatně rozvedl v napadeném usnesení Vrchní soud v Praze.
Jako stěžejní důvod pro nepřiznání nároku na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy uvedl Vrchní soud v Praze skutečnost, že stěžovatelce byl rozhodnutím Okresního soudu ve Svitavách ze dne 2. 2. 2015 č. j. 0 Nt 207/2015-33 přiznán nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně; tuto skutečnost ostatně i sama stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti. Vrchní soud v Praze v návaznosti na to správně poukázal na skutečnost, že nárok stěžovatelky na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy vůči odsouzenému zanikl již právě okamžikem rozhodnutí o bezplatném poskytování právní pomoci, neboť tyto náklady v takovém případě hradí stát.
Stěžovatelce tedy nemohly vzniknout žádné náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy nebo jiné náklady související s účastí poškozeného v trestním řízení, o nichž hovoří ustanovení §154 a §155 trestního řádu. S ohledem na tuto skutečnost se jako nelogické jeví tvrzení stěžovatelky, že nepřiznání nároku na náhradu nákladů spojených s uplatněním nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy je pro ni finančně likvidační. Ústavní soud v návaznosti na to sdílí názor Vrchního soudu v Praze, že stěžovatelka fakticky uplatnila stejný nárok, jaký předtím uplatnili její zmocněnci, kteří původně měli vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů, avšak jen do doby, než tento nárok zanikl, primárně z důvodu marného uplynutí jednoroční lhůty stanovené v §151 odst. 2 trestního řádu, což bylo důvodem zamítnutí vyúčtování předloženého zmocněnkyní stěžovatelky.
Ústavní soud považuje uvedenou argumentaci Vrchního soudu v Praze za zcela správnou a logickou. Nelze rovněž přehlédnout, že stěžovatelka v ústavní stížnosti na tuto argumentaci nikterak nereaguje. Ústavní soud proto uzavírá, že zamítnutím nároku stěžovatelky na náhradu nákladů spojených s uplatněním nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy nedošlo k žádnému zásahu do jejích ústavně zaručených práv, jelikož náklady na její zastupování zmocněncem v předmětném trestním řízení nesl stát (na základě rozhodnutí o přiznání nároku na bezplatné poskytování právní pomoci zmocněncem), takže stěžovatelce reálně žádné náklady tohoto druhu vzniknout nemohly.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu