ECLI:CZ:US:2019:1.US.1290.19.1
sp. zn. I. ÚS 1290/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Petry Jelínkové, zastoupené JUDr. Tomešem Vytiskou, advokátem se sídlem nám. T. G. Masaryka 1/II, 377 01 Jindřichův Hradec, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4201/2018-261 ze dne 12. 2. 2019 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jím Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky i žalované podaná proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 7 Co 591/2018-229 ze dne 1. 6. 2018 ve věci žaloby stěžovatelky na peněžité plnění z titulu bezdůvodného obohacení, která je vedena u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 197/2017. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nesplňují povinné náležitosti, pročež nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Proti rozhodnutí dovolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka namítla, že zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části. Stěžovatelka poukázala na to, že v podaném dovolání neuvedla citaci všech důvodů přípustnosti dovolání, ale pouze dva z nich, a to s cílem upozornit Nejvyšší soud na nesprávný právní názor odvolacího soudu. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti přiblížila.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, příslušný spisový materiál i obsah naříkaného soudního rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se shoduje s Nejvyšším soudem, že stěžovatelka podala dovolání proti rozsudku krajského soudu, aniž řádně vymezila přípustnost dovolání. Stěžovatelka v něm totiž fakticky žádala odchylné právní posouzení věci oproti odvolacímu soudu. Takový předpoklad přípustnosti dovolání však ze zákona dán není. Stěžovatelka v dovolání uplatnila dva obecné předpoklady přípustnosti, a to odchýlení se krajského soudu od ustálené rozhodovací praxe a dále požadavek na odchylné posouzení vyřešené právní otázky. Nutno zde připomenout, že jednak se oba tyto předpoklady navzájem vylučují (buď dovolatel naříká nežádoucí odchylku odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe, anebo žádá Nejvyšší soud o přehodnocení již existující sjednocené judikatury, kterou se ale odvolací soud řídil), jednak stěžovatelka žádnou relevantní právní otázku dovolacímu soudu nepoložila. Namísto toho Nejvyššímu soudu předestřela svoji verzi skutkového stavu, na jejímž pozadí měla právní názor odvolacího soudu za nesprávný (viz dovolání na č. l. 237 - 238 příslušného soudního spisu). Stěžovatelka tedy v prvé řadě neoznačila právní otázku, jež by byla vůbec způsobilá naplnit, byť i v hrubých rysech, požadavky alespoň jednoho z předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatelka pouze v obecné rovině zmínila zákonná východiska bezdůvodného obohacení s odkazem na někdejší ustanovení §451 odst. 1 dříve platného občanského zákoníku. Odmítnutím dovolání pro vady tak Nejvyšší soud do práva stěžovatelky na spravedlivý proces nezasáhl.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu