ECLI:CZ:US:2019:1.US.1304.19.1
sp. zn. I. ÚS 1304/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., zastoupeného Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem se sídlem Joštova 4, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 3 T 51/2017-497 ze dne 16. 10. 2017, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 407/2017-559 ze dne 6. 12. 2017 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1602/2018 ze dne 30. 1. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, princip presumpce neviny dle čl. 40 Listiny a zásada zákonnosti ukládaného trestu dle čl. 39 Listiny.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 3 T 51/2017-497 ze dne 16. 10. 2017 (dále též "městský soud") byl stěžovatel shledán vinným přečinem ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, spáchaným dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 trestního zákoníku, přečinem poškození cizí věci dle §228 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Těchto trestných činů se měl stěžovatel, stručně řečeno, dopustit tím, že dne 13. 10. 2016 v 18:55 hod. v Brně jako řidič osobního automobilu při jízdě po ulici Koliště a Lidická svými manévry, včetně tzv. vybrždění, omezil zájezdový autobus řízený J. J. Poté, co obě vozidla zastavila na semaforu na červenou, vedoucí zájezdu A. K. vystoupil z autobusu, aby si zapsal registrační značku vozidla stěžovatele. Stěžovatel poškozeného A. K. fyzicky napadl a po jeho útěku zpět do autobusu začal lámat pravé zpětné zrcátko autobusu, na které se pověsil. Když z autobusu vystoupil řidič J. J. a šel si zapsat registrační značku vozidla z přední strany, stěžovatel nastoupil do svého vozidla, rozjel se a nabral J. J. na přední kapotu vozu a takto dál pokračoval v jízdě. Poškozenému J. se po šesti metrech podařilo z kapoty seskočit a stěžovatel bez zastavení z místa odjel. Za popsané trestné činy byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu po dobu čtyř a půl roku. Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky byla se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stěžovatel podal proti předmětnému rozsudku městského soudu odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně (dále též "krajský soud") č. j. 5 To 407/2017-559 ze dne 6. 12. 2017 jako nedůvodné zamítnuto. Nejvyšší soud následně usnesením sp. zn. 3 Tdo 1602/2018 ze dne 30. 1. 2019 odmítl dovolání stěžovatele proti rozhodnutí krajského soudu jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel se s výše popsaným výsledkem řízení neztotožnil. V ústavní stížnosti namítal, že proti němu byly v trestním řízení použity důkazy získané nezákonným způsobem. Konkrétně se mělo jednat o audiovizuální záznam pořízený svědkem Š., na němž byla zachycena část jednání stěžovatele, a o znalecké posudky znalců Ing. Jaroslava Sedláka a MUDr. Votavy, které z tohoto záznamu vycházely. Stěžovatel měl za to, že jelikož nedal k pořízení záznamu souhlas, byl tento záznam pro účely trestního řízení nepoužitelný. Pakliže znalci vzali předmětný záznam za podklad svých znaleckých posudků, je nutno považovat za nezákonné i tyto posudky. Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že nebyla prokázána přímá souvislost mezi jeho jednáním a poškozením zrcátka autobusu v takové míře, že by vyžadovalo výměnu. Poukazoval přitom na časový odstup několika měsíců mezi předmětným incidentem a výměnou zrcátka a na skutečnost, že svědek J. v mezidobí autobus běžně používal. Dle názoru stěžovatele tak nebyla vyloučena varianta, že k poškození zrcátka došlo později, bez jeho přičinění, a proto mělo být v této otázce postupováno dle zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obžalovaného). Porušení svých ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel rovněž v tom, že trest jemu uložený byl nepřiměřeně přísný a že obecné soudy v rozporu s ustanovením §55 odst. 2 trestního zákoníku neprovedly zhodnocení osoby pachatele a dostatečně nezdůvodnily, proč bylo nutno stěžovateli uložit nepodmíněný trest odnětí svobody a proč nemohlo být jeho nápravy dosaženo jiným způsobem. Stěžovatel ze všech uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a současně požádal, aby Ústavní soud v souladu s §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil jejich vykonatelnost do doby, než bude o ústavní stížnosti rozhodnuto.
Ústavní soud zvážil předložené námitky i obsah přiložených listin, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vymezil celkem tři okruhy námitek, a to nepoužitelnost některých důkazů, porušení zásady in dubio pro reo a pochybení při ukládání trestu.
Pokud jde o prvý z uvedených okruhů, nutno předeslat, že z podkladů předložených stěžovatelem nevyplývá, že by stěžovatel námitku nezákonnosti důkazu záznamem pořízeným svědkem Š. uplatnil v průběhu řízení před obecnými soudy. Ústavní soud přitom již mnohokrát ve své judikatuře upozornil, že požadavek, aby stěžovatel před podáním ústavní stížnosti vyčerpal všechny opravné prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nelze chápat toliko formálně ve smyslu pouhého podání opravného prostředku, nýbrž je třeba, aby stěžovatel skutečnosti, v nichž spatřuje porušení svých zaručených práv, v tomto opravném prostředku alespoň rámcově namítl. Dle dostupných podkladů však takto stěžovatel nepostupoval a příslušnou námitku vznesl poprvé až v ústavní stížnosti. Za těchto okolností byl Ústavní soud nucen považovat ústavní stížnost v předmětné části za nepřípustnou a nemohl se argumentací stěžovatele věcně zabývat.
K námitce nerespektování zásady in dubio pro reo a k námitce nepřiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud podotýká, že není povolán přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušena stěžovatelova základní práva a svobody. Nic takového však v projednávané věci shledáno nebylo. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě zopakoval argumentaci, kterou již použil ve svém odvolání a s níž se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vypořádal. V otázce poškození zrcátka obecné soudy vycházely z výpovědi poškozeného J. J., o jejíž pravdivosti neměly pochyb a jejímž prostřednictvím byla obhajoba stěžovatele, že k poškození zrcátka mohlo dojít i později, jednoznačně vyvrácena. Jelikož na straně obecných soudů neexistovala důvodná pochybnost o průběhu skutkového děje, nebylo uplatnění zásady in dubio pro reo, jíž se stěžovatel dovolával, namístě. V otázce trestu pak lze v plném rozsahu odkázat na obsah napadených rozhodnutí, z nichž je jednoznačně patrné, proč obecné soudy dospěly k závěru o nemožnosti uložit jiný trest než nepodmíněný trest odnětí svobody. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že vedle okolností případu byl hlavním důvodem pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody nedostatečný náhled stěžovatele na jím spáchanou trestnou činnost. Nebylo tedy možno přisvědčit tvrzením stěžovatele, že se obecné soudy nezabývaly při ukládání trestu jeho osobou. Ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud žádné pochybení, mající charakter zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezjistil.
Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Osud ústavní stížnosti pak sdílí rovněž akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu