ECLI:CZ:US:2019:1.US.1305.19.1
sp. zn. I. ÚS 1305/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti DMS company s.r.o., se sídlem Arnošta z Pardubic 676, Pardubice - Zelené předměstí, zastoupené Mgr. Janem Kubicou, advokátem se sídlem Nad Porubkou 2355, Ostrava-Poruba, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2018 č. j. 4 Afs 314/2018-33, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. 2. 2019 č. j. 52 Af 31/2018-70, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 21. 5. 2018 č. j. 23452/18/5100-31461-709097 a platebnímu výměru Finančního úřadu pro Pardubický kraj, územní pracoviště v Ústí nad Orlicí ze dne 30. 10. 2017 č. j. V-7788/2013-611, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, odst. 3, čl. 11 odst. 1, odst. 2, odst. 5, čl. 36 odst. 1, odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
II
Finanční úřad pro Pardubický kraj, územní pracoviště v Ústí nad Orlicí (dále jen "správce daně") napadeným platebním výměrem vyměřil podle zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (dále jen "zákon č. 357/1992 Sb.") ve spojení s §57 zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů, a podle §139 a §147 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 280/2009 Sb."), daňovému subjektu DMS company s.r.o. (dále "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") daň z převodu nemovitostí ve výši 1 935 920 Kč. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 10. 10. 2018 č. j. 52 Af 31/2018-39 zrušil napadené rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství (dále jen "žalovaný") a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že pro posouzení věci je rozhodující zvážit, zda došlo k přechodu daňové povinnosti ze společnosti EVČ s.r.o. na žalobkyni podle právních předpisů účinných ke dni účinnosti sloučení EVČ se žalobkyní, tj. k 1. 11. 2014, což podrobně odůvodnil.
Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl a v obsáhlém odůvodnění v prvé řadě dovodil, že námitka stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalovaného nemůže být úspěšná pro nedostatek důvodů. Spornou zůstává pouze otázka přechodu daňových práv a povinností spojených s osvobozením od daně z převodu nemovitostí mezi společností EVČ s.r.o. a stěžovatelkou. Soud poukázal na ustanovení §240b odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb. a §243 odst. 1 písm. b) zákona č. 128/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 125/2008 Sb."), ve kterém je jasně stanoveno, že rozdělení může mít též formu odštěpení, v jehož důsledku rozdělovaná společnost nebo družstvo nezaniká a část jejího jmění přechází mimo jiné na jednu nebo více již existujících společností nebo družstev (dále jen "odštěpení sloučením"), jak tomu ostatně bylo podle Projektu přeměny v případě stěžovatelky a společnosti EVČ. Krajský soud v této návaznosti považuje za nepřiléhavou argumentaci stěžovatelky k aplikovatelnosti §240b zákona č. 280/2009 Sb., a to, že uvedené ustanovení dopadá pouze na situace, kdy společnost v přeměně zaniká a nedopadá tak na situace vzniklé tzv. odštěpení sloučením. Zákon v citovaném ustanovení (sice) stanoví povinnost určit právní nástupnictví "... aniž by bylo dostatečně zřejmé, v jakém rozsahu přechází daňová povinnost na její právní nástupce ...", avšak v souzené věci rozsah přecházejících práv a povinnosti je patrný z Projektu přeměny a daňové orgány tak nebyly povinny se aplikovatelností práva určit rozsah přecházejících povinností podle předmětného §240b zabývat. Krajský soud uzavřel, že právní závěry daňových orgánů a přechodu práv a povinností podle zákona č. 280/2009 Sb. byly správné, byly opřeny o platnou právní úpravu a ve vztahu k ní se vážící logické a správné právní úvahy. K (praktické) otázce úhrady daně z převodu nemovitostí soud ještě připomněl, že stěžovatelka nemusela tuto daň uhradit dnem právního nástupnictví, jelikož součástí přechodu daňových práv a povinností bylo též osvobození od daně z převodu nemovitostí, které vznikly právnímu předchůdci, avšak povinnost uhradit tuto daň stěžovatelce vznikla dnem, kdy byla ukončena účast stěžovatelky jako společníka ve společnosti ENERGO CHOCEŇ v rámci převodu podílu na společnost RSN.
III
Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti nejprve rekapitulovala skutkový stav, řízení před správními orgány a správními soudy. Opětovně podrobně poukázala na nesprávnou aplikaci ustanovení §240b zákona č. 208/2009 Sb. a v návaznosti na tuto argumentaci dovozovala zásahy do jejích práv chráněných čl. 2 odst. 2 i odst. 3, čl. 11 odst. 1, odst. 2 i odst. 5, čl. 36 odst. 1 i odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny.
IV
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; oba správní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní stížnost v podstatě představuje opakující se polemiku se závěry daňových orgánů a správních soudů. Nezbývá však než konstatovat, že tyto orgány vyšly při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového a procesního stavu, jež jim poskytl oporu pro posouzení podstatných otázek a právní závěry na jejich základě přijaté. Ústavní soud poukazuje na argumentaci, v níž tyto orgány a zvláště správní soudy věnovaly dostatečnou pozornost otázce přezkoumatelnosti rozhodnutí daňových orgánů, která navíc nenesou - z důvodu nedostatku důvodů - znaky libovůle; ostatně krajský soud podrobně a na dvou místech srozumitelně a s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ve věci Van Hurk v. Nizozemí) vysvětlil rozsah požadavků na detailní vysvětlení a odpovědi na navrhovatelem vznášené námitky. Ústavní soud musí také připomenout věcné odůvodnění odvolacího správního orgánu, jakož i důkladnou a podrobnou argumentaci obou správních soudů týkající se (zákonného důvodu) přechodu daňové povinnosti na stěžovatelku, které Ústavní soud neshledává za nutné na tomto místě znovu opakovat.
Podle přesvědčení Ústavního soudu jsou napadená rozhodnutí řádně a jasně (nikoliv svévolně) odůvodněna, odkazy na judikaturu považuje za přiléhavé. Ústavní soud usuzuje, že se jej stěžovatelka snaží postavit do pozice další soudní instance, která bude reflektovat její výtky, jež oba správní soudy přesvědčivě vysvětlily. Nelze proto například ani akceptovat stěžovatelčinu (účelovou) argumentaci, že Nejvyšší správní soud neodůvodněně "přistoupil ke změně judikatury", nebo že by orgány veřejné moci měly "v případě postupovat mírněji (in dubio mitius)", aniž by však stěžovatelka zohlednila argumentaci v dotčeném textu v napadených rozsudcích (a vlastně také) v napadeném správním rozhodnutí, z nichž v žádném případě nevyplývá závěr svědčící v její prospěch.
Ústavní soud považuje argumentaci dotčených orgánů za logickou a jasnou, a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou. Ústavní soud musí konečně připomenout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí či postup odpovídající představám stěžovatele.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu