ECLI:CZ:US:2019:1.US.1317.18.1
sp. zn. I. ÚS 1317/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti UNICREO s.r.o., se sídlem Revoluční 8, Praha 1, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Fabiánem, advokátem se sídlem Marešova 304/12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2018 č. j. 32 Cdo 5191/2017-543, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2017 č. j. 3 Cmo 186/2016-505, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 8. 2017 č. j. 3 Cmo 186/2016-528, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 2016 č. j. 30 ECm 131/2011-467, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení svého základního práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
II
Krajský soud v Českých Budějovicích (v pořadí třetím) rozsudkem ve věci žaloby stěžovatelky proti žalované ESSOX, s. r. o. (dále jen "žalovaná") o zaplacení částky 380 140 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.), dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna nahradit žalované náklady řízení ve výši 163 509,20 Kč (výrok II.). Vrchní soud v Praze rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, který provedl rozsáhlá dokazování, podle nichž právní předchůdkyně stěžovatelky (společnost MIRACON s. r. o.) a žalovaná uzavřely dne 19. 2. 2007 mandátní smlouvou, na jejímž základě se stěžovatelka zavázala, že bude jménem žalované nabízet možnost uzavírat smlouvy o úvěru. Za tuto činnost jí podle mandátní smlouvy náležela základní a dodatková provize upravená v Příloze č. 3 k mandátní smlouvě. Tato příloha byla součástí mandátní smlouvy ve znění Dodatku č. 3 z 30. 6. 2008, který byl následně nahrazen Dodatkem č. 4 ze dne 1. 4. 2009. Podle bodu 1 Dodatku č. 4 se dodatková provize stanoví vždy po uplynutí 6 měsíců následujících po vyhodnocovacím měsíci. V dalších bodech Dodatku č. 4 se však již v této souvislosti uvádí doba 12 měsíců. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, že Dodatek č. 4, jehož podpisu předcházelo jednání o snížení provize, nelze pokládat za nesrozumitelný a neurčitý, a že rozpor mezi časovým limitem 6 a 12 měsíců byl způsoben chybou v psaní v bodu 1 tohoto dodatku; odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost odmítl a konstatoval, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Soud v prvé řadě poukázal na skutečnost, že ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., dovolatel musí vedle obecných náležitostí současně také uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tomuto zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však stěžovatelka nedostála, neboť uvedla souhrnně dva předpoklady přípustnosti dovolání, přičemž ani z obsahu dovolání nelze dovodit, který z těchto dvou předpokladů přípustnosti dovolání zamýšlela u té které otázky uplatnit. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné. Nejvyšší soud dále konstatoval, že ani jedna ze stěžovatelkou formulovaných otázek přípustnost dovolání založit nemůže, neboť námitka vady řízení, jež nezahrnuje otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem, není způsobilým dovolacím důvodem; k ostatním vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhá o. s. ř.). V případě druhé otázky, zda "může soud rozhodnout o skutkové otázce odlišně, než rozhodl znalec" konstatoval, že ji odvolací soud ve svém rozhodnutí neřešil. Nejvyšší soud navíc poukázal na chybnost samotné formulace této otázky stěžovatelkou, která přehlíží, že znalec o skutkových otázkách nerozhoduje - znalecký posudek je pouze jedním z důkazních prostředků (srov. §125 o. s. ř.) a učinit závěr o skutkovém stavu je úkolem soudu.
Dovolací soud pro úplnost uvedl, že v případě, kdy rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na více závěrech, z nichž každý sám o sobě vede k zamítnutí žaloby (či k jejímu vyhovění), není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže některý z těchto závěrů není dovoláním zpochybněn nebo jestliže některá z řešených otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Zdůraznil, že v souzené věci odvolací soud založil své rozhodnutí též na tom, že "žalobce, resp. jeho právní předchůdce MIRACON s. r. o. nesplnil předpoklady pro výplatu dodatkové provize". Nejvyšší soud uzavřel s tím, že tento závěr odvolacího soudu, jenž může jako důvod zamítnutí žaloby obstát sám o sobě, však stěžovatelka nezpochybnila a dovoláním nenapadla.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti po obsáhlém shrnutí věcného a procesního vývoje poukázala na de facto chybný přístup soudů a uvedla, že její podání žádné vady (namítané Nejvyšším soudem) neobsahuje. Po uvedení patnácti námitek předložených odvolacímu soudu, které byly podle ní špatně právně posouzeny, a otázek souvisejících s věcným přezkumem stanoviska znalce opětovně připomíná dovolací otázky a domnívá se, že naplnila "všechny podmínky pro podání dovolání".
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud své rozhodnutí o dovolání srozumitelně a řádně odůvodnil. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti. To nebylo v posuzované věci splněno, neboť stěžovatelkou formulované dovolací otázky nepředstavují žádnou spornou otázku hmotného nebo procesního práva, resp. dané otázky přípustnost dovolání založit nemohly. Ústavní soud výše připomenutou argumentaci Nejvyššího soudu považuje za dostatečnou. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a Vrchního soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu