ECLI:CZ:US:2019:1.US.134.19.1
sp. zn. I. ÚS 134/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Langera, zastoupeného JUDr. Michalem Hudečkem, advokátem se sídlem Krapkova 38, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2017, č. j. 20 Cm 140/2017-38, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2018, č. j. 7 Cmo 220/2018-74, za účasti Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1) SELMA a.s., se sídlem Na Hranici 4039/8, Jihlava, 2) Maso-Uzenářství VYSOČINA, s.r.o., se sídlem Vrahovická 421/123, Prostějov, a 3) Oldřicha Spáčila, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozhodl dne 19. 10. 2017 směnečným platebním rozkazem č. j. 20 Cm 140/2017-24, kterým uložil žalovaným (stěžovatel a vedlejší účastníci č. 2 a č. 3), aby do patnácti dnů zaplatili žalobkyni (vedlejší účastnice č. 1) společně a nerozdílně směnečný peníz 1 952 795 Kč, 6 % úrok p.a. z uvedené částky od 12. 5. 2017 do zaplacení, směnečnou odměnu 6 509 Kč a náklady řízení v celkové částce 132 146 Kč nebo aby v téže lhůtě počítané ode dne doručení platebního rozkazu podali odůvodněné námitky, ve kterých musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítají.
2. Usnesením ze dne 20. 11. 2017, č. j. 20 Cm 140/2017-38, rozhodl krajský soud v řízení o zaplacení směnečné sumy 1 952 795 Kč s postižními právy tak, že pro chybějící odůvodnění odmítl námitky stěžovatele (jako žalovaného) proti směnečnému platebnímu rozkazu krajského soudu ze dne 19. 10. 2017, č. j. 20 Cm 140/2017-24. Dále rozhodl, že žalobkyně a stěžovatel nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení o námitkách.
3. Dle krajského soudu stěžovatel ve svých včas podaných námitkách neuvedl žádné konkrétní důvody, jimiž by se vydanému směnečnému platebnímu rozkazu nebo žalované směnce bránil, když pouze konstatoval, že nesouhlasí s výší směnečné sumy a že dle evidence je suma nižší. Krajský soud dospěl k závěru, že takováto námitka je zcela neurčitá, a tedy neprojednatelná, neboť stěžovatel netvrdil žádné skutečnosti, prostřednictvím kterých by tuto svou námitku vymezil, přičemž z námitek není zřejmé, jaká má být správná výše žalované směnečné sumy, tedy v jaké části je zpochybňována povinnost vyplývající ze směnky, a co má být předmětem námitkového řízení.
4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 14. 11. 2018, č. j. 7 Cmo 220/2018-74, bylo usnesení krajského soudu potvrzeno a bylo rozhodnuto, že žalobkyně a stěžovatel nemají vzájemně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
5. Vrchní soud uvedl, že stěžovatelem formulovaná námitka nemůže obstát, neboť z ní nevyplývá, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a zda je předmětem námitkového řízení celý směnečný peníz nebo nějaká jiná neznámá částka. Ztotožnil se tak s názorem krajského soudu, že námitka stěžovatele je neurčitá a neprojednatelná.
II.
6. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2017, č. j. 20 Cm 140/2017-38, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2018, č. j. 7 Cmo 220/2018-74, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces.
7. Stěžovatel tvrdí, že námitky podal v rozsahu, který byl v jeho pozici jediný možný. Jako ručitel věděl, že žalovaná a směnečným platebním rozkazem přiznaná částka neodpovídá realitě, neměl však možnost uvést bližší údaje. Ohledně dalších podrobností a důkazů použil odkaz na evidenci vedlejšího účastníka č. 2, který se nacházel v insolvenčním řízení a účetní evidenci tak měl mít k dispozici insolvenční správce. Zhodnocení námitek obecnými soudy proto stěžovatel považuje za neopodstatněně extenzivní a přístup soudů vnímá jako ryze formalistický. Poukazuje na to, že ve lhůtě určené k podání námitek nebyl schopen sám zjistit (a již vůbec ne doložit) skutečnou výši dlužné směnečné sumy, soudům tedy sdělil toliko princip své obrany a nabídl jim cesty vedoucí k objektivním zjištěním. Soudy však neposkytly ochranu jeho právům a zavázaly jej tak k platbě horentní sumy, která se ovšem dle jeho informací nezakládá na realitě.
III.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
9. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů v konkrétních případech jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska námitek uplatněných stěžovatelem v ústavní stížnosti, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry obecných soudů a nepřípustně očekává, že Ústavní soud je opětovně podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Stěžovatel však měl možnost uplatnit prostředky k obraně svého práva a skutečnost, že soudy dospěly k rozhodnutí, se kterým se neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Přesvědčení stěžovatele o pochybeních obecných soudů přitom Ústavní soud nesdílí.
12. Dle §175 odst. 1 o. s. ř. platí, že předloží-li žalobce v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva, vydá na jeho návrh soud směnečný (šekový) platební rozkaz, v němž žalovanému uloží, aby do 15 dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. Z §175 odst. 3 o. s. ř. pak vyplývá, že pozdě podané námitky nebo námitky, které neobsahují odůvodnění, soud odmítne.
13. Z vyžádaného spisu krajského soudu Ústavní soud ověřil, že námitky stěžovatele skutečně spočívaly toliko v konstatování, že nesouhlasí s výší směnečné sumy a že dle evidence je suma nižší, bez toho aniž by byly jakkoliv blíže rozvedeny či konkretizovány. Z naznačené rekapitulace ústavní stížností napadených rozhodnutí je současně zřejmé, že soudy formulovaly srozumitelné a přiléhavé důvody, které je vedly k závěru, že námitky stěžovatele jsou neurčité a neprojednatelné. Argumentaci způsobilou zpochybnit tento závěr stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí. Odmítnutí námitek stěžovatele obecnými soudy přitom Ústavní soud nepovažuje za svévolné, ani v něm nespatřuje projev libovůle či přepjatého formalismu. Přestože stěžovatel s napadenými rozhodnutími nesouhlasí, z pohledu přezkumu, ke kterému je Ústavní soud povolán, je lze vnímat jako ústavně konformní a jejich další přehodnocování tak Ústavnímu soudu nepřísluší.
14. Vzhledem k tomu, že k pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatele a pro které by bylo nezbytné přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, nedošlo, postupoval Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu