ECLI:CZ:US:2019:1.US.1354.19.1
sp. zn. I. ÚS 1354/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava R. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem, Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019 sp. zn. 6 Tdo 1565/2018, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 8 To 104/2017, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 49 T 3/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 24. 4. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost splňuje veškeré procesní předpoklady pro její projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 49 T 3/2016, uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy dle §140 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. z. ve stádiu pokusu a přečinu výtržnictví dle §358 odst. 1 tr. z. Za toto jednání mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání 7 let, rovněž mu byla uložena povinnost k náhradě škody.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 8 To 104/2017, shora citovaný rozsudek městského soudu zrušil a znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu zabití dle §141 odst. 1 tr. z. ve stádiu pokusu a přečinu výtržnictví dle §358 odst. 1 tr. z. a odsoudil ho k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let, nad odsouzeným byl vysloven dohled.
K dovolání Nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 6 Tdo 372/2018-55, rozsudek vrchního soudu zrušil a přikázal vrchnímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Dne 13. 6. 2018 vydal Vrchní soud v Praze usnesení sp. zn. 8 To 104/2017, kterým rozhodl tak, že se odvolání zamítá. Následně stěžovatelem podané dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, č. j. 6 Tdo 1565/2018-62, odmítnuto.
Stěžovatel se měl trestné činnosti dopustit tím, že v červenci 2015 v Praze po předchozí slovní výměně týkající se předání nezletilého Jana P. (jedná se o pseudonym), pronásledoval poškozeného Jiřího P. /jedná se o pseudonym/ (otce nezletilého) až ke stanici metra, kde při jízdě po eskalátorech žádal po poškozeném změnu výpovědi v trestním řízení týkajícím se trestního stíhání jeho dcery, a když se tento s ním odmítl na toto téma bavit, přistoupil k němu zezadu v dolní části eskalátorů a se slovy "Mám pro Tebe tohle, já Tě zabiju, já to ukončím", jej v úmyslu usmrtit fyzicky napadl tím způsobem, že se jej pokusil bodnout nožem s čepelí cca 20cm a šíří 4 cm, který si předtím přinesl na místo a který skrýval ve srolovaných novinách, do oblasti zad, přičemž poškozený zabránil přímému zásahu tím, že se instinktivně pootočil, v důsledku čehož došlo k říznutí do zad v oblasti levé ledviny, následně poškozený upadl a v podřepu ustupoval před stěžovatelem, který v útoku pokračoval tak, že poškozeného uchopil svou pravou rukou v oblasti krku a snažil se jej levou rukou s nápřahem bodnout do horní poloviny hrudníku, přičemž k zásahu nedošlo, neboť poškozený tento útok odrazil rukou, stěžovatel tímto svým jednáním poškozenému způsobil povrchní řeznou ránu kůže nad oblastí levé ledviny o délce 8cm.
Stěžovatel má za to, že právní kvalifikace jednání není s ohledem na provedené důkazy přiléhavá. Podle něj nelze učinit spolehlivý závěr o tom, že jeho jednáním byly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. z. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy měly uplatnit zásadu in dubio pro reo. Učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Obecné soudy nesplnily svou povinnost řádného hodnocení všech důkazů a zaměřily se na důkazy svědčící v neprospěch stěžovatele.
Obecné soudy se nedostatečně vypořádaly se subjektivní stránkou jednání stěžovatele, nebylo postaveno na jisto, že úmyslem pachatele bylo poškozeného usmrtit. Intenzita útoku nebyla tak silná, aby jej bylo možno kvalifikovat jako pokus vraždy. Podle znaleckého posudku se mělo jednat o útok střední intenzity. Ta podle stěžovatele nedosahovala míry, která by byla způsobilá k usmrcení poškozeného. Stěžovatel zpochybnil důkaz záznamem z kamerového systému, po jehož zhlédnutí nebyl znalec schopen konstatovat intenzitu útoku. Obecné soudy nevzaly při rozhodování v potaz závěr znalců, podle něhož emoční rozpoložení stěžovatele v době incidentu mělo podstatný dopad na schopnost pachatele ovládnout své jednání.
Podle stěžovatele se obecné soudy rovněž nedostatečně vypořádaly se zjištěním pohnutky jednání pachatele. Ten nesouhlasí s tím, že se snažil přimět poškozeného ke změně jeho svědecké výpovědi v trestním řízení vedeném proti jeho dceři. Soud nevzal v potaz závěr znaleckého posudku z oblasti psychiatrie, kde uvedl, že stěžovatel je osobou závislou na ženských autoritách, dlouhodobě podléhajícím manipulacím ze strany manželky a dcery. S motivem jednání stěžovatele se obecné soudy nevypořádaly. Odvolací soud se nijak nevypořádal se změnou svého procesního stanoviska.
Dále stěžovatel poukázal na skutečnost, že jsou-li možné dva čí více výkladů provedených důkazů, nelze s ohledem na presumpci neviny učinit zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného. V projednávané věci se jedná o tvrzení proti tvrzení a obecné soudy by tak měly s ohledem na judikaturu Ústavního soudu postupovat při hodnocení důkazů postupovat obzvláště pečlivě. Z provedených důkazů podle stěžovatele jednoznačně vyplynulo, že v očích stěžovatele byl poškozený primárně osobou, která měla dle jeho přesvědčení znásilnit jeho dceru a pohlavně zneužít jeho vnuka. V řízení bylo podle stěžovatele prokázáno, že stěžovatel objektivně není schopen akceptovat realitu, přičemž soudy vyšly z toho, že ji akceptovat nehodlal. Rovněž nemělo být před obecnými soudy prokázáno, že pachatel jednal s rozmyslem.
Stěžovatel má za to, že v řízení před obecnými soudy došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje svoji obhajobu, kterou soudy vyhodnotily jako vyvrácenou. Úkolem Ústavního soudu přitom v žádném případě není, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědky, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
Podle náhledu Ústavního soudu není pochyb o tom, že stěžovatelem spáchaný trestný čin byl vyvrcholením dlouhodobých neshod mezi poškozeným a jeho rodinnými příslušníky (zejména jeho dcerou), které se rozhodl řešit způsobem, nacházejícím svůj odraz v rovině trestního práva. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že tyto se vypořádaly se všemi podstatnými námitkami stěžovatele, když uvedly, v čem spatřují naplnění skutkové podstaty trestného činu vraždy, ve fázi pokusu.
Nalézací soud se na str. 28 napadeného rozsudku řádně vypořádal i s tou argumentací stěžovatele, podle níž nebyl trestný čin spáchán plánovitě. Městský soud v Praze poukázal na to, že si stěžovatel předem připravil zbraň a tuto během svého pobytu na veřejnosti maskoval. Z kamerových záznamů nevyplynulo, že by stěžovatel zbraň odněkud vytáhl, ale měl ji již předem připravenou. Tento závěr lze s ohledem na provedené dokazování považovat za logický a zcela ústavně konformní.
Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal natolik závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Soubor provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Důkazy, na jejichž základě soudy konstatovaly vinu stěžovatele, byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti.
Namítá-li stěžovatel, že v jeho případě byla porušena zásada in dubio pro reo, je namístě konstatovat, že tuto lze použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.
Podaná ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu