ECLI:CZ:US:2019:1.US.1368.18.1
sp. zn. I. ÚS 1368/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Mgr. Danuše Korczynské, zastoupené Mgr. Terezou Slezákovou, advokátkou se sídlem Lidická 26, 602 00 Brno 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2387/2017-228 ze dne 24. 10. 2017 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jím Nejvyšší soud zastavil řízení o dovolání stěžovatelky poté, co stěžovatelka ve lhůtě jím určené neodstranila vady svého podání spočívající v absenci povinného právního zastoupení.
Proti rozhodnutí dovolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka namítla, že dovolací soud požadavkem na doložení právního zastoupení pochybil, poněvadž dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sen. zn. 31 NSCR 9/2015 odvolatel, který žádá opakovaně dovolací soud o ustanovení advokáta soudem, nemusí být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, a to proto, aby se zamezilo řetězení podaných dovolání. Stěžovatelka rovněž zpochybnila úvahy Nejvyššího soudu o nesplnění předpokladů pro ustanovení advokáta z její strany. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného soudního rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud námitkám stěžovatelky nepřisvědčuje. V dovolacím řízení stěžovatelky Nejvyšší soud postupoval zcela ve shodě se svým výše zmíněným rozhodnutím, a to usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sen. zn. 31 NSCR 9/2015 ze dne 8. 4. 2015, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2015. V případě dovolání stěžovatelky byl případ specifický v tom, že stěžovatelka jím brojila proti rozhodnutím soudů, jimiž nebylo vyhověno její žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů pro exekuční řízení. Proti takovým rozhodnutím soudů bylo možno v době rozhodnutí odvolacího soudu (27. 2. 2017) podat dovolání. Aby nedocházelo k nežádoucímu "bludnému kruhu", kdy podání řádného dovolání proti rozhodnutím soudů o neustanovení zástupce z řad advokátů brání právě požadavek povinného právního zastoupení, přijal Nejvyšší soud shora citované rozhodnutí, dle něhož dovolací soud sám zhodnotí, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání (přirozeně jen tehdy, není-li dovolatel již zastoupen). Dospěje-li Nejvyšší soud k závěru, že tyto předpoklady splněny nejsou, je to důvodem pro zastavení dovolacího řízení, avšak jen za předpokladu, že dovolatel byl předtím řádně vyzván k odstranění nedostatku právního zastoupení pro dovolací řízení. Tuto podmínku Nejvyšší soud splnil, když stěžovatelku k doložení právního zastoupení vyzval usnesením č. j. 20 Cdo 2387/2017-216 ze dne 12. 7. 2017, a to v patnáctidenní lhůtě, kterou k žádosti stěžovatelky prodloužil via facti o více než tři měsíce.
V témže procesním usnesení dovolací soud seznámil stěžovatelku s jeho závěry stran vlastního posouzení předpokladů pro účely ustanovení jí advokáta pro dovolací řízení. Poukázal na závěry obsažené v dovoláním dotčených rozhodnutích o neustanovení zástupce z řad advokátů, s nimiž se ztotožnil. Ústavní soud ani zde žádné pochybení Nejvyššího soudu neshledal, neboť nelze odhlédnout od toho, že stěžovatelka se v předmětném exekučním řízení domáhala změny exekučního titulu, zvrácení projevu vůle oprávněného k provedení exekuce cestou různých opravných prostředků, které však v exekučním řízení již nemají své místo. Již soudy rozhodující o žádosti stěžovatelky tak uzavřely, že stěžovatelčin případ představuje bezúspěšné uplatňování práva, pro které jí zástupce z řad advokátů ustanovit nelze. Souhlas s tímto úsudkem ze strany Nejvyššího soudu nepředstavuje žádný exces vyžadující zásah Ústavního soudu.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu