ECLI:CZ:US:2019:1.US.1375.17.1
sp. zn. I. ÚS 1375/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ing. Jindřicha Brettla, zastoupeného JUDr. Andreou Vejběrovou, Ph. D., advokátkou se sídlem Sokolovská 49/5, 186 00 Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 255/2016-257 ze dne 26. 1. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí a vyžádaných soudních spisů, vedených u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 21/2015 a 55 C 19/2015 (které Ústavní soud obdržel až dne 9. 1. 2019 s ohledem na v mezidobí podané dovolání proti jinému rozhodnutí a řízení o něm před Nejvyšším soudem), Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 domáhal ochrany rušené držby bytu s odůvodněním, že výměnou zámků vstupních dveří ze strany žalované byl násilně vypuzen z více než 16 let trvající držby bytu, a jeho další užívání mu tím bylo fakticky a záměrně znemožněno.
Žalobě Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením č. j. 55 C 21/2015-12 ze dne 13. 2. 2015 vyhověl a žalované uložil, aby se zdržela dalšího vypuzení stěžovatele z bytové jednotky a aby obnovila stav před vypuzením. Rozhodnutí obvodního soudu napadla žalovaná odvoláním, jemuž Městský soud v Praze usnesením č. j. 15 Co 195/2015-95 ze dne 2. 10. 2015 vyhověl a napadené usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na ochranu rušené držby jako nedůvodnou zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel ústavní stížnost, jíž Ústavní soud vyhověl, a nálezem sp. zn. IV. ÚS 3623/15 ze dne 16. 6. 2016 (N 116/81 SbNU 819) rozhodnutí městského soudu zrušil. Posléze rozhodl městský soud znovu v záhlaví označeným usnesením, jímž usnesení soudu prvního stupně opět změnil tak, že žalobu na ochranu rušené držby jako nedůvodnou zamítl.
Proti v pořadí druhému rozhodnutí odvolacího soudu o žalobě z rušené držby brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel namítl, že jej odvolací soud řádně nepředvolal k projednání odvolání po zrušení rozhodnutí Ústavním soudem, čímž mu opět znemožnil řádné uplatnění svých práv. Nadto odvolací soud dle mínění stěžovatele nedodržel pokyn Ústavního soudu v kasačním nálezu, aby provedl dokazování. Dále městskému soudu vytkl, že své rozhodnutí založil na překvapivém právním závěru, že nájemní právo dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nelze vydržet, a tím se nelze domáhat ani ochrany jeho držby. Přitom v původně Ústavním soudem zrušeném rozhodnutí byla důvodem absence prokázání držby jako takové, nikoli právní nemožnost domáhat se ochrany z rušené držby nájemního práva. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o námitky procesního charakteru, Ústavní soud se ztotožňuje se stěžovatelem v tom, že odvolací soud skutečně v předvolánce k jednání neuvedl, že se bude týkat též projednání odvolání žalované proti prvostupňovému rozhodnutí obvodního soudu o žalobě z rušené držby. Z audiozáznamu odvolacího jednání (CD přiložené k protokolu o jednání před odvolacím soudem na č. l. 252) jednoznačně vyplývá, že o tom se žalobce ujistil (a fakticky současně i dozvěděl) na základě dotazu své právní zástupkyně až na samotném jednání po úvodní zprávě pověřené členky senátu (viz min. 10:00:00 zvukové stopy a násl.). Pravdivým je též tvrzení stěžovatele, že předsedkyně senátu reagovala odpovědí, že předvolání není relevantní (kterýžto názor Ústavní soud nesdílí) a že projednána budou obě odvolání, tedy jak odvolání ve věci žaloby na ochranu z rušení držby, tak i odvolání proti rozsudku ve věci určení existence právního vztahu a nahrazení projevu vůle. Nicméně přehlédnout nelze skutečnost, že stěžovatel jako žalobce sám či prostřednictvím své přítomné právní zástupkyně tuto skutečnost bez dalšího akceptoval, proti postupu odvolacího soudu nijak nebrojil, neprotestoval, naopak jeho advokátka se k odvolání ve věci rušené držby následně věcně vyjadřovala, stejně tak učinila i protistrana. Tím dle názoru Ústavního soudu došlo k faktickému zhojení vady v předvolání účastníků k předmětnému odvolacímu jednání. Stěžovatel současně nevyužil procesní prostor, který měl k dispozici, aby se o ochranu svého práva na spravedlivý proces patřičným způsobem zasadil (alespoň formou protestu či jiným předestřením nesprávnosti postupu). Z těchto důvodů je daná námitka v nynějším řízení nepřípustná a Ústavní soud k ní nemůže přihlížet, nedostal-li k tomu prostor sám odvolací soud.
Ani námitce nedodržení závazného názoru Ústavního soudu stran dokazování městským soudem Ústavní soud nepřisvědčuje. Ústavní soud předchozí rozhodnutí městského soudu zrušil výlučně z toho důvodu, že odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání, ačkoli mu to občanský soudní řád neumožňoval. Dokazování zmínil jen k dokreslení intenzity porušení práva na spravedlivý proces, neboť městský soud své rozhodnutí vybudoval právě na doplněném dokazování, jehož se stěžovatel při absenci odvolacího jednání nemohl zúčastnit. V žádném případě však městskému soudu neuložil, aby dokazování prováděl či doplňoval, natož aby provedl ty důkazy, které stěžovatel navrhoval. Nic takového z nálezu sp. zn. IV. ÚS 3623/15 neplyne.
Naopak přitakat lze výhradě stěžovatele, že městský soud své nové rozhodnutí založil na zcela odlišném závěru, a to výhradně právním závěru o nemožnosti domáhat se ochrany z rušené držby nájemního (nebo jemu odpovídajícího) práva pro jeho právní povahu, kdežto původně žalobě nevyhověl proto, že stěžovatel tvrzenou držbu ani v náznacích neprokázal, ba naopak (z onoho tehdy nepřípustně doplněného dokazování) usoudil na její neexistenci. Šlo tedy čistě o závěr skutkový. Napadené rozhodnutí je v tomto ohledu nepředvídatelné (na změnu právního názoru nebyli účastníci nijak upozorněni) a za normálních okolností by si žádalo kasaci. Ústavní soud nicméně dospěl k závěru, že zrušení napadeného rozhodnutí by nemohlo vést k vydání rozhodnutí pro stěžovatele příznivějšího. Je tomu tak proto, že v mezidobí došlo k vydání pravomocného rozhodnutí v paralelně vedeném řízení o určení existence právního vztahu a nahrazení projevu vůle, tedy ve věci, v níž byla vyřešena otázka existence samotné držby a jejího titulu tak, že řádný titul ani faktický výkon držby ve prospěch stěžovatele zjištěn nebyl (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 55 C 19/2015-144 ze dne 17. 2. 2016 ve spojení s rozsudkem Městského soudu č. j. 17 Co 256/2016-259 ze dne 26. 1. 2017; usnesením Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3616/2017-344 ze dne 23. 10. 2018 bylo dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu odmítnuto). Není myslitelné, aby nyní po vydání citovaných pravomocných rozhodnutí tentýž odvolací soud zaujal v řízení o žalobě z rušené držby opačný postoj, mimo jiné i proto, že dle §156 odst. 3 o. s. ř. je soud vázán rozsudkem, jakmile jej vyhlásí. V opačném případě by pro změnu zasáhl do práva na spravedlivý proces žalované, která by se mohla oprávněně dovolávat legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního rozhodování, a sice tím spíše, má-li řízení o žalobě z rušené držby subsidiární povahu vůči řízení, které má postavit otázku držby najisto, byť v prvém případě nejde o klasické předběžné opatření (ale v mnohém se mu blíží).
Ústavní soud dal opakovaně ve své judikatuře najevo, že jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita [k tomu blíže např. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí orgánu veřejné moci výhradně pro dílčí pochybení. Naopak kdyby Ústavní soud za této situace stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k dalšímu porušení základních práv stěžovatele tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení, jež za daných okolností nemá šanci na úspěch.
Ve světle řečeného tudíž Ústavnímu soudu nezbylo než odmítnout ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 29. ledna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu