ECLI:CZ:US:2019:1.US.1472.19.1
sp. zn. I. ÚS 1472/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Krause, zastoupeného Mgr. Petrem Niplem, advokátem, se sídlem v Praze, Na Pankráci 11/449, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2019 č. j. 22 Cdo 4556/2018-396 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. července 2018 č. j. 28 Co 15/2018-363, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 17. 3. 2017 č. j. 7 C 182/2015-188 bylo ve věci žalobkyně Evy Krausové (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem) proti žalovanému stěžovateli rozhodnuto tak, že jejich podílové spoluvlastnictví ke specifikovanému pozemku a rodinnému domu v obci P. se zrušuje a nařizuje se prodej uvedených nemovitostí s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi účastníky. Po odvolání stěžovatele změnil Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 7. 2018 č. j. 28 Co 15/2018-363 rozsudek soudu prvního stupně tím způsobem, že nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatele a stanovil mu povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu 4 050 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 30. 1. 2019 č. j. 22 Cdo 4556/2018-396 odmítl stěžovatelovo dovolání v dané věci a zamítl jeho návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
2. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že odvolací soud při stanovení náhrady vedlejší účastnici řízení podle jeho názoru řádně nezhodnotil zatížení nemovitostí zástavním právem vedlejší účastnice a vycházel pouze z ceny obvyklé, stanovené posudkem znalce; důsledkem je prý stanovení nepřiměřené náhrady, kterou je ve velmi krátké lhůtě povinen zaplatit vedlejší účastnici, své sestře. Soudy byly podle stěžovatele obeznámeny s tím, že nezbytně potřebuje, aby bylo vymazáno zástavní právo, váznoucí na nemovitostech ve prospěch vedlejší účastnice, pokud ji má vyplatit požadovanou částku. Soudy se spokojily jen s tím, že splátky úvěru jsou vedlejší účastnicí řádně spláceny, což však pro stěžovatele nezakládá žádnou jistotu do budoucna, že budou takto nadále hrazeny. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice již podala návrh na nařízení exekuce pro zaplacení náhrady za její podíl na nemovitostech, požádal stěžovatel Ústavní soud o odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2018 č. j. 28 Co 15/2018-363 a přednostní vyřízení věci.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Již mnohokrát ve své judikatuře Ústavní soud zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí; odkazuje zde na svoji konstantní judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů.
4. Ústavní soud shledal, že soudy se věcí stěžovatele odpovědně a podrobně zabývaly a odůvodnění napadených rozhodnutí jsou přiléhavá danému případu a dostatečná. Svoji ústavněprávní argumentaci zakládá stěžovatel na tvrzení, že odvolací soud při stanovení náhrady vedlejší účastnici řízení nezhodnotil řádně zatížení nemovitostí zástavním právem vedlejší účastnice a vycházel pouze z ceny obvyklé. K tomu uvedl Nejvyšší soud, že odvolací soud zástavní právo vedlejší účastnice při stanovení základu pro určení výše přiměřené náhrady za její spoluvlastnický podíl zohlednil, ke snížení výše náhrady se však nepřiklonil. Byly přitom zváženy všechny relevantní okolnosti věci, zejména výše zůstatku úvěru vedlejší účastnice v porovnání s jí poskytnutou náhradou za spoluvlastnický podíl, jakož i skutečnost, že úvěr byl po celou dobu jeho trvání řádně a včas splácen. Na těchto závěrech není nic neústavního. Je zřejmé, že v daném případě jde jen o výklad podústavního práva, kde se právní názor stěžovatele liší od názoru obecných soudů. Za tohoto stavu Ústavní soud nehodlá, a s odkazem na výše řečené zásady řízení před tímto soudem ani nemůže uvedené závěry podrobně přezkoumávat. Lze jen pro úplnost doplnit, že pokud by vedlejší účastnice úvěr přestala splácet, šlo by se zřejmě o jednání proti dobrým mravům, to však nelze, jak činí stěžovatel, dovozovat hypoteticky, tedy že by tak mohla někdy v budoucnu učinit, když z proběhlého soudního řízení nic podobného nevyplynulo.
5. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Za této situace je bezpředmětná i žádost stěžovatele o odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2018 č. j. 28 Co 15/2018-363.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu