ECLI:CZ:US:2019:1.US.151.19.1
sp. zn. I. ÚS 151/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti V. T., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Ostrava, Poštovní 39/2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 5. 2015 č. j. 13 C 188/2012-106, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2016 č. j. 72 Co 533/2015-129 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018 č. j. 32 Cdo 4970/2016-156, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se v ústavní stížnosti s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Ze spisového materiálu se podává, že stěžovatel se po žalované České pojišťovně a. s. domáhal zaplacení částky 134 111 Kč, kterou byl povinen zaplatit jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou pozůstalým po L. S., zemřelém při dopravní nehodě zaviněné stěžovatelem jako řidičem motorového vozidla, pojištěného u žalované podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 30. 4. 2004.
Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu stěžovatele zamítl a Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud zamítl.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nárok stěžovatele je třeba posoudit jako nárok na plnění z pojištění, které vzniklo z pojistné smlouvy. Vzhledem k tomu, že pojistná smlouva byla uzavřena před 1. 1. 2005, je podle §72 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění účinném od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2013, nutno aplikovat právní úpravu pojištění obsaženou v občanském zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2004. Na základě toho odvolací soud konstatoval, že v souladu s ustanovením §101 a §104 občanského zákoníku se stěžovatelem uplatněný nárok na plnění z pojištění promlčuje ve tříleté promlčení době, která počíná běžet za rok po pojistné události, kterou je v daném případě dopravní nehoda ze dne 19. 12. 2003. Promlčení doba tedy začala běžet dne 19. 12. 2004 a skončila dne 19. 12. 2007. Odvolací soud zdůraznil, že počátek promlčecí doby je v §104 občanského zákoníku stanoven objektivně bez ohledu na to, kdy došlo ke vzniku nároku na plnění z pojištění. Na počátek běhu promlčecí doby proto nemá vliv ani okamžik, kdy stěžovatel z tohoto důvodu pozůstalým plnil. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána až dne 22. 5. 2012, námitka promlčení byla uplatněna důvodně.
Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatele přípustným pro řešení otázky v jeho rozhodovací praxi dosud explicitně neřešené.
Po podrobné analýze příslušné právní úpravy dospěl k závěru, že právní předpisy účinné v době od 31. 12. 1999 a poté od 1. 1. 2005 regresní nárok pojištěného z odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla výslovně upravovaly. Skutečnost, že předpisy účinné v době, která je v souzené věci rozhodná, tj. v době od 1. 1. 2000 do 31. 12. 2004, na tento nárok výslovně nepamatovaly, v žádném případě nemůže opodstatnit závěr, že pojištěný, který plnil náhradu škody poškozenému, v režimu této úpravu právo na refundaci vůči pojistiteli neměl.
Dovolací soud dále uvedl, že je judikatorně dovozeno, že regresní nárok pojištěného z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, vzniklý ze škodné události nastalé před 1. 1. 2000, je právem na plnění z pojištění, které se promlčuje ve tříleté promlčecí době počínající běžet jeden rok po pojistné události. Podléhá-li promlčení takového práva shodnému režimu i podle právních předpisů účinných od 1. 1. 2005, pak podle názoru dovolacího soudu nepřichází v úvahu jiný závěr než ten, že také regresní nárok pojištěného vzniklý ze škodní události nastalé v době od 1. 1. 2000 do 31. 12. 2004 je právem na plnění z pojištění, u něhož počíná běžet promlčecí doba za rok po pojistné události podle §104 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2004. Dovolací soud též dodal, že neshledává sebemenší důvod, pro který by měl mít regresní nárok pojištěného vzniklý ze škodní události nastalé v uvedené době jinou právní povahu, než ji měl v době předchozí a v době následující.
Právní posouzení odvolacího soudu spočívající v řešení otázky promlčení uplatněného práva shledal správným. Doplnil též, že závěr odvolacího soudu, podle kterého je počátek promlčecí doby stanovené v §104 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2004, určen objektivně, je plně v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Stěžovatel s tímto závěrem soudů nesouhlasí a namítá, že nesprávná aplikace §104 občanského zákoníku na otázku běhu promlčecí doby ve svém důsledku znamená, že mu soudy upřely právo na soudní ochranu. Aplikace uvedeného ustanovení na běh promlčecí doby v případě nároku škůdce vůči pojistiteli na úhradu toho, co sám plnil jako náhradu újmy poškozeným z důvodu, že pojistitel plnit poškozeným odmítl, je podle stěžovatele v rozporu se zásadami spravedlnosti. Podle jeho názoru mu promlčecí doba počala běžet od každého dílčího plnění, které hradil poškozeným prostřednictvím vedené exekuce. Vzhledem k tomu, že žalobu podal dne 22. 5. 2012 a poškozeným plnil od 1. 6. 2009 do 31. 5. 2010, je podle stěžovatele zjevné, že u všech zažalovaných dílčích nároků byla žaloba podána včas, resp. tříletá promlčecí doba u žádného z dílčích nároků ke dni podání neuplynula.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
V kontextu dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad běžného zákonodárství s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip omezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Soudy všech stupňů aplikovaly adekvátní právní úpravu a podrobně a vyčerpávajícím způsobem uvedly důvody pro závěr, že stěžovatelem uplatněný nárok na plnění z pojištění se promlčuje ve tříleté promlčení době, která počíná běžet za rok po pojistné události, tj. v daném případě od dopravní nehody ze dne 19. 12. 2003.
Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel se jej snaží postavit do pozice další soudní instance, která bude reflektovat jeho opakované výtky, jež soudní orgány již argumentačně přesvědčivě popřely; Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovateli opětovně připomínal podstatnou argumentaci těchto orgánů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - akceptuje. Argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou, a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu