ECLI:CZ:US:2019:1.US.1515.19.1
sp. zn. I. ÚS 1515/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ing. Jaroslava Šuláka, zastoupeného Mgr. Borisem Achmedovem, advokátem se sídlem Václavská 12/316, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 158/2018-22 ze dne 27. 2. 2019, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 33 A 59/2016-53 ze dne 29. 3. 2018, rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje č. j. KUZL 5388/2016 ze dne 29. 2. 2016 a proti rozhodnutí Magistrátu města Zlína č. j. MMZL 167039/2015 ze dne 17. 12. 2015 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozhodnutím Magistrátu města Zlína byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání dvou přestupků podle ustanovení §125c odst. 1 písm. f) bod 5 a písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Prvého přestupku se stěžovatel dopustil nerespektováním světelného signálu "Stůj!", druhého přestupku se pak dopustil couváním a otáčením v křižovatce, čímž ohrozil bezpečnost a plynulost provozu na pozemní komunikaci v daném místě. Bližší okolnosti spáchání uvedených deliktů se podávají z napadených rozhodnutí. Za tyto skutky byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 4 000 Kč. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel přestupku skutkové podstaty podle ustanovení §125c odst. 1 písm. f) bod 5 zákona o silničním provozu dopustil opakovaně v období 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců, správní orgán mu dle ustanovení §125c odst. 5 téhož zákona uložil správní trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu čtyř měsíců.
Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí magistrátu Krajský úřad Zlínského kraje jako odvolací správní orgán v záhlaví citovaným rozhodnutím zamítl jako nedůvodné a napadené rozhodnutí magistrátu potvrdil. Stěžovatel nato podal proti rozhodnutí krajského úřadu žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Následnou kasační stížnost stěžovatele proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud vpředu označeným rozsudkem rovněž jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutím správních soudů i správních orgánů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že správní orgány obou stupňů porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť v průběhu řízení nedodržely patřičný důkazní standard, když v rozporu se zásadou materiální pravdy nebyli bezdůvodně vyslechnuti všichni zasahující policisté, ačkoliv pro takový postup neexistoval žádný rozumný důvod. Nejvyššímu správnímu soudu pak stěžovatel vytkl, že jednak tento nesprávný a protiústavní postup aproboval, jednak se dopustil nesprávného výkladu ustanovení §24 odst. 4 písm. b) zákona o silničním provozu (těsná blízkost místa otáčení, resp. couvání ke křižovatce). Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
S argumentací stěžovatele se dle názoru Ústavního soudu Nejvyšší správní soud i Krajský soud v Brně v napadených rozsudcích dostatečným způsobem vypořádaly. Pokud jde o námitku stěžovatele stran absence výslechu druhého z policistů, nutno především uvést, že stěžovatel se ústního jednání před správním orgánem prvního stupně neúčastnil (stěžovatel se z jednání, při němž se provádělo dokazování, řádně neomluvil, takže se konalo v jeho nepřítomnosti), čímž se sám připravil o procesní prostor, který se mu v řízení před správním orgánem k ochraně jeho práv a zájmů nabízel. To ve svém důsledku znamená, že k této námitce nemůže nyní Ústavní soud přihlédnout (jde o námitku nepřípustnou). Nadto krajský soud i Nejvyšší správní soud se identickou námitkou stěžovatele zabývaly a přesvědčivě ji vypořádaly (viz str. 8 napadeného rozsudku krajského soudu, resp. body 21 - 25 napadeného rozsudku kasačního soudu). Porušení práva na spravedlivý proces zde Ústavní soud neshledal.
Co se týče výhrad stěžovatele ohledně výkladu sousloví "v její těsné blízkosti" použitého v ustanovení §24 odst. 4 písm. b) zákona o silničním provozu, konkrétně zda za těsnou blízkost lze považovat vzdálenost 10 m od hranice křižovatky, dlužno poznamenat, že se tu jedná čistě o výklad podústavního práva, který Ústavnímu soudu nepřísluší. Krajský soud se stejnou otázkou (byť jako obiter dictum s ohledem na prokázání otáčení stěžovatele přímo v křižovatce) zabýval a dospěl ke kladné odpovědi, přičemž vzal v potaz faktory jako umístění a velikost křižovatky, hustota provozu, počet sbíhajících se pozemních komunikací, potenciální rychlost jedoucích vozidel apod. V podrobnostech lze na racionální a logické odůvodnění krajského soudu zcela odkázat. Ústavní soud ani v této rovině zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces nezjistil.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu