ECLI:CZ:US:2019:1.US.1546.19.1
sp. zn. I. ÚS 1546/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Emila Votrubce, zastoupeného JUDr. Jiřím Duchoněm, advokátem se sídlem Antonína Dvořáka 293, Turnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2019 č. j. 28 Cdo 316/2019-241, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. září 2018 č. j. 20 Co 216/2018-215 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 4. dubna 2018 č. j. 3 C 112/2017-130, za účasti Okresního soudu v Semilech, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, doplněnou podáním ze dne 26. 8. 2019, se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o negativním určení vlastnického práva společnosti Šroubárny Turnov, a. s., (dále jen "žalovaná") k nemovitostem v k. ú. Turnov.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a příloh připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel se žalobou proti žalované domáhal určení, že tato není vlastníkem ve výroku blíže specifikovaných pozemků. Okresní soud v Semilech (dále jen "okresní soud") žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel nemá na navrhovaném negativním určení naléhavý právní zájem. Požadované určení by nemohlo vést k odstranění právní nejistoty stěžovatele a ani by nepřispělo k ochraně jeho zájmů, neboť by se nemohlo promítnout do zápisu v katastru nemovitostí. Okresní soud připomněl výsledek dřívějšího řízení vedeného pod sp. zn. 5 C 133/2014, ve kterém se stěžovatel neúspěšně domáhal proti téže žalované určení svého vlastnického práva k týmž pozemkům. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. zčásti jako vadné, neboť stěžovatel způsobile nevymezil, jaká právní otázka měla být dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a zčásti jako nepřípustné, neboť tvrzené "odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího" nemohlo založit přípustnost dovolání, poukázal-li stěžovatel na otázku, na které rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Nad rámec posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšší soud dodal, že závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu stěžovatele na negativním určení vlastnického práva žalované k předmětným pozemkům by v konfrontaci se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, s odkazy na konkrétní judikáty, plně obstál.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel s poukazem na nálezy Ústavního soudu k problematice restitučních nároků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), resp. ke vzájemnému vztahu restituce a privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, tvrdil, že svůj restituční nárok uplatnil řádně a včas u příslušného pozemkového úřadu a že je oprávněnou osobou podle zákona 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, která pokud nestihla uplatnit svůj nárok podle tohoto zákona, mohla jej uplatnit v režimu zákona o půdě. Uvedl, že jeho nárok na vydání nemovitostí, které patřily jeho právním předchůdcům a které byly převedeny na stát podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., je legitimní a dostatečně odůvodňuje naléhavý právní zájem na negativním určení vlastnictví žalované, která předmětné pozemky nabyla privatizací. Nevyhovění žalobě stěžovatel vnímá jako porušení práva na přístup k soudu a porušení vlastnického práva osoby, která splňuje podmínky restituce. Stěžovatel dodal, že v rámci privatizace byl právnickým i fyzickým osobám vydáván původní majetek, případně i s dokoupením těch částí, které privatizovány nebyly.
4. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel upozornil na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jímž soud v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti uložil Krajskému pozemkovému úřadu pro Liberecký kraj, aby ve stanovené lhůtě rozhodl o nové žádosti stěžovatele o vydání konkrétního pozemku v k. ú Turnov. Prodlevu v rozhodování pozemkového úřadu, představující nesprávný úřední postup, stěžovatel považuje za zásah do své majetkové sféry. Nevydání původního majetku a nesprávný úřední postup Pozemkového fondu, který rozhodl o jeho restitučním nároku až po dvaceti čtyřech letech, stěžovatel též označil jako porušení zákazu diskriminace podle čl. 14 Úmluvy, a uvedl, že na základě i těchto skutečností se rozhodl domáhat se náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). V této souvislosti navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že svůj nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1989 Sb. uplatněný u Ministerstva zemědělství dne 1. 11. 2017 a u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 18. 5. 2018 žalobou vedenou pod sp. zn. 14 C 86/2018 uplatnil řádně a včas a že má na náhradu škody nárok.
5. V podáních ze dne 4. 10. 2019 a ze dne 29. 10. 2019 dal stěžovatel najevo, že setrvává na argumentaci uplatněné v ústavní stížnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
8. Stěžovatel se mýlí, pokud má za to, že naléhavý právní zájem na negativním určení vlastnického práva žalované k předmětným nemovitostem v k. ú. Turnov lze odůvodnit jeho tvrzeným restitučním nárokem. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení dostatečně podrobně vyložil funkci určovací žaloby spojenou s podmínkou existence naléhavého právního zájmu, jenž u stěžovatele nebyl shledán, neboť negativní určení (žalovaná není vlastníkem předmětných nemovitostí) by nic nevypovídalo o tom, zda a jaký právní vztah existuje mezi stěžovatelem jako žalobcem a žalovanou a jaká práva a povinnosti z tohoto vztahu pro ně plynou. Z negativního určení vlastnického práva nerezultuje závěr, kdo je skutečným vlastníkem nemovitosti (může to být i třetí osoba), a proto Nejvyšší soud s odkazem na svoji dřívější rozhodovací praxi i v posuzované věci setrval na názoru, že podkladem pro provedení zápisu změn v katastru nemovitostí nemůže být rozhodnutí, jímž by právo nebo právní vztah byl určen negativně, protože takové rozhodnutí by nemohlo vytvořit podklad pro vyjasnění právních vztahů mezi účastníky.
9. Jak Ústavní soud již dříve judikoval, je zásadně na civilních soudech, aby naléhavý právní zájem obsahově vymezily v kontextu posuzované věci a v rámci svého diskrečního oprávnění tento neurčitý právní pojem uváděly v život jeho aplikací na jednotlivé individuální případy (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 644/06 ze dne 7. 12. 2006). Ve stěžovatelově věci civilní soudy všech tří stupňů své povinnosti dostály, neboť rozvedly, z jakých důvodů u stěžovatele absentuje naléhavý právní zájem na negativním určení vlastnického práva žalované. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod v nich učiněné závěry jakkoliv zpochybňovat.
10. Ústavní soud dodává, že stěžovatel se nenachází ve stavu nejistoty či ohrožení práva, neboť již dříve, v řízení vedeném u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 133/2014-170, v souvislosti s rozhodováním o žalobě na určení jeho vlastnického práva k předmětným nemovitostem, civilní soudy podrobně vyložily, že stěžovateli nelze přiznat vlastnické právo k nárokovaným nemovitostem (nebo za ně žádat náhradu), neboť jako právní nástupce závětního dědice, jenž sám restituční nárok neuplatnil, postavení oprávněné osoby podle zákona o půdě nepožívá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017 č. j. 28 Cdo 4835/2016-252). Rozhodnutí civilních soudů ve věci sp. zn. 5 C 133/2014, založená na závěru, že stěžovatel nesplňuje podmínky vydání věci stanovené zákonem o půdě obstála i v ústavněprávní přezkumu, když ústavní stížnost stěžovatele proti nim směřující byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1724/17.
11. Setrvává-li stěžovatel v přesvědčení, že je v postavení žalobce, jemuž svědčí naléhavý právní zájem na negativním určení vlastnického práva jiné osoby, aniž by přitom jakkoliv reagoval na právní závěry plynoucí k této otázce z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je třeba jeho stížní námitky opakující argumenty předložené již v řízení před civilními soudy považovat za pouhou nesouhlasnou polemiku. Taková argumentace však sama o sobě není schopna založit důvodný zásah Ústavního soudu. Z tohoto pohledu je proto zjevně neopodstatněné tvrzení o porušení práva na přístup k soudu, resp. na soudní ochranu, neboť z napadených rozhodnutí je zcela zřejmé, že stěžovatel měl možnost obrátit se na soud, který jeho žalobu posoudil a rozhodl o ní, stěžovatel nebyl v průběhu řízení omezen ve svých procesních právech a proti nepříznivému rozhodnutí okresního soudu se bránil opravným prostředkem, o kterém krajský soud věcně rozhodl. Ústavní soud též nepřisvědčil tvrzenému porušení vlastnického práva stěžovatele či porušení zákazu diskriminace, neboť pouhý negativní výsledek řízení důvodnost takového tvrzení založit nemůže. Posouzení prodlev v řízení před pozemkovým úřadem či Pozemkovým fondem je mimo rámec posuzované věci.
12. Požadavek stěžovatele, aby se Ústavní soud vyslovil k včasnosti a oprávněnosti jeho nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1989 Sb. se vymyká z rozhodovací pravomoci Ústavního soudu, neboť rozhodování o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb. je zcela v kompetenci civilních soudů. Ústavní soud se ve své činnosti řídí principem uplatňování státní moci jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny), a nemůže tak překročit rámec předpisů, které vymezují jeho postavení a pravomoc. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje Ústavní soud o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, přičemž blíže tuto Ústavou zakotvenou pravomoc Ústavního soudu rozvádí zákon Ústavním soudu. Pokud jde o způsoby, jakými je Ústavní soud oprávněn zasahovat do činnosti orgánů veřejné moci, je nutno odkázat na ustanovení §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle kterého Ústavní soud může buďto zrušit rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo zakázat příslušnému státnímu orgánu pokračovat v porušování základního práva a svobody a přikázat mu obnovit stav před porušením takového práva, pokud je to možné. Návrh stěžovatele nepředstavoval žádný z případů, v nichž je Ústavní soud ve smyslu shora označených předpisů oprávněn rozhodovat, a proto jej bylo třeba odmítnout jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu