ECLI:CZ:US:2019:1.US.1555.19.1
sp. zn. I. ÚS 1555/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti R. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, zastoupeného JUDr. Robertem Hamousem, advokátem se sídlem Kladno, Saskova 1625, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2019 č. j. 14 To 190/2019-100 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 2. 2019 č. j. 6 PP 280/2018-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Okresního soudu v Kladně, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Kladně.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti a jejích doplněních brojí proti důvodům, na základě kterých byla jeho žádost o podmíněné propuštění zamítnuta. Odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Praze pokládá za vnitřně rozporné. Poukazuje na to, že jednou ze skutečností bránících vyhovění jeho stížnosti byl jeho deklarovaný úmysl nastoupit do ochranného léčení, přičemž zároveň dokladoval, že má zajištěno zaměstnání i ubytování. Krajský soud v Praze podle něj de facto v rozporu se zákonem vyloučil možnost jeho podmíněného propuštění, když vycházel jen z jeho trestní minulosti, aniž by při hodnocení podmínky prognózy vedení řádného života v budoucnu přihlédl k dalším okolnostem, tedy k jeho osobnosti, stavu nápravy a prostředí, v němž by se ocitl po případném podmíněném propuštění na svobodu. Tímto paušálním vyloučením možnosti podmíněného propuštění podle jeho názoru dochází k judikatornímu zpřísnění trestu, pro který v zákoně není opora. Poukazuje na předloženou společenskou záruku své matky, na zajištění sociálního zázemí po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, na kladné hodnocení pracoviště vnitřního provozu věznice Oddělení zaměstnávání vězněných osob, na udělené kázeňské odměny a na další skutečnosti, které podle jeho přesvědčení skýtají dostatečnou záruku vedení řádného života v budoucnu. Okresní soud v Kladně podle stěžovatele nehodnotil úhradu předepsaných škod, resp. se touto okolností nikterak nezabýval. Největší vadu řízení spatřuje v opomenutí provedení důkazu čtením stanoviska Probační a mediační služby k žádosti o podmíněné propuštění.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení §88 trestního zákoníku (viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/01, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 458/09 či III. ÚS 338/10). Zdůraznil, že podmíněné propuštění představuje mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost, neexistuje (ani podústavní) subjektivní právo odsouzeného na podmíněné propuštění. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného trestního soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zjevné interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal.
Stěžovateli je sice možno přisvědčit, že samotná trestní minulost odsouzeného nemůže být jediným důvodem zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1735/10), zároveň však je nezbytné konstatovat, že soud musí zjišťovat všechny okolnosti související s osobou odsouzeného, včetně jeho dosavadního života a minulé trestné činnosti (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2299/10).
Okresní soud v Kladně v odůvodnění napadeného usnesení (č. l. 2) velmi podrobně a výstižně popsal trestní minulost stěžovatele. Zdůraznil přitom, že i když je stěžovatel poprvé ve výkonu trestu odnětí svobody, trestnou činnost páchá v podstatě nepřetržitě od roku 2009. Šlo přitom soustavně o trestnou činnost majetkového charakteru, jejíž závažnost se s ohledem na způsobené následky stále stupňovala. Tento soud nepřehlédl další podstatné okolnosti a podklady, ať již se jednalo o vytvoření příhodných podmínek pro vedení řádného života, anebo o doporučující stanovisko Probační a mediační služby. Je tedy patrné, že námitka pachatele týkající se opomenutí provedení důkazu právě v podobě stanoviska Probační a mediační služby je bezpředmětná. Okresní soud v Kladně dále připomněl, že prostředky k nahrazování škody poskytovala stěžovateli jeho matka, což však sám stěžovatel neuvedl; není tedy případná ani námitka stěžovatele, že se soud nezabýval úhradou škody.
Krajský soud v Praze vysvětlení důvodů zamítnutí žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění dále doplnil, když uvedl, že matka stěžovatele, za níž stěžovatel plánoval odjet do Německa, sice potvrdila, že by měl stěžovatel pracovat u stejného zaměstnavatele jako ona, avšak nijak neupřesnila, o jakou práci a pro jakého konkrétního zaměstnavatele by se mělo jednat. Z toho vyvodil, že se stěžovatel i nadále zjevně spoléhá na pomoc své rodiny a sám se nijak aktivně nezajímá o to, jak bude po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody žít. Krajský soud v Praze konečně upozornil, že vysoká míra narušení stěžovatele by vyžadovala působení v rámci dohledu probačního úředníka, což by ovšem bylo pouze iluzorní vzhledem k tomu, že stěžovatel hodlá žít v zahraničí. Na základě uvedených skutečností dovodil, že v případě kontinuální trestné činnosti, které se stěžovatel dopouštěl, je nezbytné, aby prostředí výkonu trestu odnětí svobody na něj působilo dlouhodobě.
Ústavní soud uvedené úvahy trestních soudů hodnotí jako racionální a opodstatněné. Je zřejmé, že trestní soudy sice trestní minulosti stěžovatele přikládaly značný význam, avšak nehodnotily tento faktor ani mechanicky, ani izolovaně od dalších okolností. Trestní soudy zejména pozorně hodnotily vývoj trestné činnosti stěžovatele, která zřetelně zpochybňuje předpoklad vedení řádného života v budoucnu, tedy posuzovaly předchozí odsouzení stěžovatele v kontextu jeho kriminální kariéry a předchozího života (srov. nález sp. zn. II. ÚS 482/18). K tomu přistoupily i další skutečnosti, zejména pasivita stěžovatele ve vztahu k zajištění samostatného řádného života. Jestliže tedy trestní soudy nepovažovaly další získané podklady, na něž stěžovatel upozorňuje, za dostatečnou záruku pro vytvoření prognózy vedení řádného života, Ústavní soud to nepovažuje za projev svévole.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu