ECLI:CZ:US:2019:1.US.1590.19.1
sp. zn. I. ÚS 1590/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Markéty Tukinské, advokátky se sídlem J. V. Sládka 1363/2, 415 01 Teplice, zastoupené Zuzanou Segediovou, advokátkou se sídlem J. V. Sládka 1363/2, 415 01 Teplice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 8/2019 ze dne 28. 2. 2019 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 55 Nt 12/2017-952 ze dne 26. 11. 2018 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, resp. jejich části, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 26 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozhodl dle §151 trestního řádu o odměně stěžovatelky jako obhájkyně v trestní věci týkající se předání A. A. B. k výkonu trestu odnětí svobody do Lotyšské republiky na základě evropského zatýkacího rozkazu. Stěžovatelce z jí vyčíslené a požadované odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 334 220 Kč přiznal částku v celkové výši 172 723 Kč (výrok I.), co do zbytku ve výši 161 497 Kč odměnu ani náhradu hotových výdajů stěžovatelce nepřiznal (výrok II.). Následnou stížnost proti tomuto rozhodnutí Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
Proti rozhodnutí vrchního soudu a výroku II. usnesení krajského soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že jí byla upřena odměna za práci, kterou prokazatelně vykonala, ať už se jednalo o další porady s klientem, o podání ve věci samé či o seznámení se s obsahem soudního spisu. Stěžovatelka je přesvědčena, že zdůvodnila jednotlivé provedené porady i doložila žádosti klienta o provedení těchto porad. Stěžovatelka dále vyjádřila nesouhlas se závěrem soudů ohledně okamžiku, kdy pominuly důvody nutné obhajoby. Tento okamžik soudy stanovily na den pravomocného ukončení věci, ačkoli předávacím řízením je dle jejího názoru nutno rozumět dobu od zadržení předávaného do jeho předání žádajícímu státu. Stěžovatelka vrchnímu soudu vytkla způsob výpočtu výše odměny za jeden úkon právní služby. Dle jejího mínění nelze souhlasit s tím, že v případě předávacího řízení by se výše odměny měla odvíjet od uloženého trestu, a nikoli od výše trestní sazby. Takovýto závěr nemá oporu v žádném právním předpise. Stěžovatelka též nesouhlasí s úvahami soudů, že jde o úkony podobné vykonávacímu řízení. Namítla, že v jejím případě došlo k porušení zásady zákazu změny rozhodnutí k horšímu, kdy jí soudy po dřívějším zrušení původního rozhodnutí přiznaly v následujících rozhodnutích méně za určité úkony než v rozhodnutích předcházejících. Odepření práva na spravedlivý proces pak stěžovatelka spatřuje i v tom, že se soudy nijak nevypořádaly s její žádostí o přiznání DPH, když se plátkyní stala až v průběhu rozhodování o odměně. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně je třeba upozornit, že Ústavnímu soudu přezkum jednotlivých úkonů právní služby optikou jejich účelnosti nepřísluší. K tomu jsou povolány (obecné) soudy. Ústavní soud může toliko posoudit, zda odůvodnění soudů nevybočuje z kautel spravedlivého procesu. Ústavní soud však neshledal, že by se soudy ve svých rozhodnutích dopustily jakéhokoli, natož extrémního excesu nebo jiného vážného pochybení majícího za následek porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že v případě předávacího řízení by se výše odměny měla odvíjet od výše trestní sazby. Vrchní soud přiléhavě připomněl, že v dané věci jde o předání vyžádaného k výkonu trestu odnětí svobody do cizího státu, tedy o realizaci již pravomocného soudního rozhodnutí, v jehož rámci bylo rozhodnuto o vině a trestu. V extradičním řízení se již za tohoto stavu neprovádějí žádné důkazy k posouzení toho, zda se trestný čin stal a kdo jej případně spáchal. Vedení obhajoby tedy, jak vrchní soud zdůraznil, nespočívá v poukazu na skutkové a právní okolnosti vztahující se ke stíhanému skutku a osobě obviněného, ale v uplatnění takových skutečností, které z hlediska mezinárodní smlouvy nebo vnitrostátní právní úpravy buď brání tomu, aby odsouzená osoba byla předána k výkonu uloženého trestu, nebo jí alespoň zajišťují příznivější podmínky takového předání. Ústavní soud se kloní i k navazující úvaze vrchního soudu, že při výkonu obhajoby v řízení o předání k výkonu trestu nejde o úkony obdobné úkonům právní služby v trestním stíhání, ale o úkony svojí povahou obdobné úkonům poskytnutým ve vykonávacím řízení. Toto odůvodnění je srozumitelné a přinejmenším v ústavně právní rovině mu nelze nic vytknout. Případná náročnost poskytovaných právních služeb, kterou stěžovatelka poměřuje vydávací řízení, se může odrazit v použití §12 advokátního tarifu, nikoli ale ve výši odměny za jeden úkon právní služby počítané dle horní hranice trestní sazby, jíž byl odsouzený a nyní vyžádaný podle cizího práva teoreticky ohrožen.
Pokud jde o námitky stěžovatelky stran údajného porušení zásady zákazu reformace in peius, dlužno poznamenat, že na změnu k horšímu či lepšímu je třeba usuzovat v prvé řadě z výroku rozhodnutí, nikoli jen ze samotného odůvodnění. V tomto ohledu však ke zhoršení postavení stěžovatelky v pořadí druhým usnesením krajského soudu nedošlo, neboť zatímco jí původně krajský soud usnesením č. j. 55 Nt 12/2017-928 ze dne 6. 6. 2018 přiznal celkem 156 055 Kč, nyní napadeným usnesením byla stěžovatelce přiznána odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 172 723 Kč, tedy částka vyšší. Rozhodnutí přitom obstojí i při poměřování ohodnocení stěžovatelkou vykonaných dalších porad s klientem, na něž stěžovatelka své výtky ohledně porušení zmíněné zásady omezuje. Za tyto porady jí krajský soud původně přiznal odměnu ve výši 33 480 Kč, kdežto ve druhém rozhodnutí již 39 060 Kč.
Ústavní soud nespatřuje žádné pochybení soudů ani v tom, že stěžovatelce odmítly přiznat ty úkony právní služby, které učinila v mezidobí od pravomocného skončení věci do faktického předání vyžádaného orgánům Lotyšské republiky. Jednak šlo zčásti o úkony iniciované samotnou stěžovatelkou, jednak tyto úkony již nesouvisely s výkonem nutné obhajoby. Jednalo se totiž o další porady s klientem, které ale na věci (tj. na vydání dotyčné osoby do ciziny k výkonu trestu) již nemohly nic změnit. Vrchní soud v té souvislosti přiléhavě odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2693/17 ze dne 19. 9. 2017, dle něhož žádá-li klient větší množství porad, nemůže tato skutečnost vést sama o sobě k tomu, že každá taková porada je opravdu namístě a účelná, přičemž zároveň nelze očekávat, že stát bude hradit odměnu ve výši, jakou by rozumně uvažující účastník řízení svému zástupci nebyl ochoten zaplatit.
Ústavní soud konečně nemohl přisvědčit stěžovatelce ani stran její námitky týkající se daně z přidané hodnoty (DPH), když plátcem se stala až v době rozhodování o odměně. Nejvyšší soud i Ústavní soud se ve své judikatuře touto otázkou zabýval a jednoznačně dospěl k závěru, že za den poskytnutí služby ve smyslu příslušných ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty je nutné považovat zásadně den, kdy se advokát dozví o tom, že jeho povinnost poskytovat právní služby v dané věci skončila (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4307/2013 ze dne 26. 2. 2014 či nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 288/05 ze dne 31. 8. 2005). Takovým dnem byl v případě stěžovatelky nejpozději den 23. 3. 2018, kdy došlo k realizaci předání vyžádané osoby. Stala-li se tedy stěžovatelka plátcem DPH až ke dni 1. 1. 2019, byť ještě v průběhu řízení o její odměně, nemohly soudy stěžovatelce daň z přidané hodnoty za poskytnuté právní služby (zpětně) přiznat.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu