ECLI:CZ:US:2019:1.US.1592.19.1
sp. zn. I. ÚS 1592/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Lenky Vrábelové, zastoupené Mgr. Evou Schrammovou, advokátkou se sídlem Ruská 75, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2019 č. j. 2 Afs 383/2018-43, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2018 č. j. 62 Af 93/2018-16 a rozhodnutí Celního úřadu pro Zlínský kraj ze dne 27. 6. 2018 č. j. 38180-5/2018-640000-42, spojené s návrhem na zrušení §708 až §710 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, §143 ve znění zákona č. 40/1964 Sb. a dalších s těmito souvisejících, které nařizují zákonný režim společného jmění manželů, a s návrhem na předložení věci Soudnímu dvoru EU podle čl. 267 Smlouvy o fungování EU, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta její kasační stížnost proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu v Brně. Současně se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Celního úřadu pro Zlínský kraj (dále jen "celní úřad"). Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými rozhodnutími obou soudů a správního orgánu došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 11, čl. 17, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 1 jejího protokolu č. 1, jakož i čl. 7 Listiny základních práv Evropské unie. K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku nesprávného postupu celního úřadu, který stěžovatelku v odůvodnění napadeného rozhodnutí nepoučil o možnosti podání žaloby a o její lhůtě, jakož i obou správních soudů, které odmítly její žalobu pro opožděnost, a aprobovaly tak postup celního úřadu. Současně navrhla, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §708 až 710 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, §143 "ve znění č. 40/1964 Sb., a dalších s těmito souvisejících, které nařizují zákonný režim společného jmění manželů", a aby v případě, že Ústavní soud neshledá porušení namítaných práv, předložil věc k rozhodnutí Soudnímu dvoru EU podle čl. 267 Smlouvy o fungování EU.
Ze spisového materiálu se podává, že napadeným rozhodnutím (dále též "exekučním příkazem") celního úřadu byla podle §178 odst. 1 a odst. 5 písm. b) a §190 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen "daňový řád") nařízena daňová exekuce přikázáním pohledávky z účtu stěžovatelky jako manželky dlužníka u poskytovatele platebních služeb. Námitka stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta rozhodnutím celního úřadu ze dne 19. 7. 2018 č. j. 38180-35/2018-640000-4. Dalším jeho rozhodnutím z téhož dne č. j. 38180-38/2018-640000-4 byl zamítnut návrh na zastavení uvedené daňové exekuce. Ústavní stížnosti stěžovatelky proti těmto rozhodnutím byly usneseními Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 285/18, I. ÚS 2894/18 a I. ÚS 2895/18 odmítnuty pro nepřípustnost.
Napadený exekuční příkaz byl stěžovatelce doručen dne 29. 6. 2018. Dne 18. 9. 2018 podala stěžovatelka k poštovní přepravě proti exekučnímu příkazu žalobu, kterou krajský soud napadeným usnesením odmítl podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., jelikož žaloba byla podána po uplynutí lhůty dvou měsíců od doručení exekučního příkazu, tudíž opožděně. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že pro odmítnutí žaloby krajským soudem pro opožděnost, resp. pro zamítnutí kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem, byly splněny zákonem stanovené podmínky. Oba soudy své závěry srozumitelně a logicky odůvodnily. Stěžejní otázka, kterou se správní soudy zabývaly, spočívá v tom, zda byl správní orgán v exekučním příkazu povinen poučit stěžovatelku o možnosti podat proti němu žalobu podle §65 s. ř. s. a násl., a o lhůtě pro její podání.
Ústavní soud se ztotožňuje s názorem správních soudů, který je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudky č. j. 7 Afs 131/2015-32, 5 Afs 106/2015-26 nebo 4 Ads 5/2007-64), že poučovací povinnost správního orgánu se podle §102 odst. 1 písm. f) daňového řádu vztahuje pouze na odvolání, a nikoliv na jiné opravné prostředky; tudíž ani na žalobu podle §65 s. ř. s. Ústavní soud se již touto otázkou zabýval, když v usnesení sp. zn. I. ÚS 650/05, na které v napadeném rozhodnutí přiléhavě poukázal i Nejvyšší správní soud, konstatoval, že "podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (...). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatel to ostatně ani netvrdí. Podle obsahu správního spisu a soudních spisů stěžovateli nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva u Městského soudu v Praze a u NSS domáhal." Ústavní soud nevidí důvod se od těchto závěrů v nyní projednávané věci odchylovat.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Ústavní soud stejným způsobem rozhodl také o návrhu na zrušení výše uvedených zákonných ustanovení, neboť takový návrh je svou povahou návrhem akcesorickým a proto sdílí právní osud ústavní stížnosti. Stejně Ústavní soud rozhodl i o návrhu na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU, neboť stěžovatelka vůbec neuvádí, o jakou (jak formulovanou) právní otázku by mělo jít, ani nepředkládá jakoukoliv argumentaci, ze které by bylo zřejmé, proč by správními soudy přijaté řešení mělo být v rozporu s právem Evropské unie.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu