ECLI:CZ:US:2019:1.US.1609.19.1
sp. zn. I. ÚS 1609/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti P. Z., zastoupeného Mgr. Zuzanou Bystrickou, advokátkou, se sídlem náměstí Republiky 679/5, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2019 č. j. 5 Tdo 14/2019-43, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 1. srpna 2018 č. j. 55 To 301/2017-522 a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 29. června 2017 č. j. 4 T 75/2016-490, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. května 2019, stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na projednání věci za přítomnosti stěžovatele podle čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud") ze dne 29. června 2017 č. j. 4 T 75/2016-490 byl stěžovatel uznán vinným přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §255 trestního zákoníku, jichž se dopustil v jednočinném souběhu. Za uvedené přečiny a za sbíhající se přečin krádeže spáchaný ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) a §205 odst. 1 a 3 trestního zákoníku uložil soud stěžovateli souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Současně bylo okresním soudem rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné B. Z., a jen vůči její osobě také soud rozhodl o nárocích poškozených výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu, resp. podle §229 odst. 2 trestního řádu.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatel i B. Z. odvolání z jejichž podnětu Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 1. srpna 2018 č. j. 55 To 301/2017-522 pod bodem I. výroku zrušil napadený rozsudek ohledně odvolatelky v celém rozsahu a ohledně stěžovatele v celém výroku o trestu a stěžovatele nově odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků za současného vyslovení dohledu nad stěžovatelem a uložil stěžovateli, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem. Ohledně B. Z. pod bodem II. výroku rozsudku vrátil věc okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Okresní soud v novém hlavním líčení rozhodl rozsudkem ze dne 25. října 2018 č. j. 4 T 75/2016-606, jímž B. Z. zprostil obžaloby podle §226 písm. c) trestního řádu.
4. Rozsudek krajského soudu v rozsahu bodu I. jeho výroku napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. února 2019 č. j. 5 Tdo 14/2019-43 podle §265i odst. 1 písm. c) trestního řádu podané dovolání odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s právními závěry učiněnými obecnými soudy, podle kterých měl zmařit, byť jen částečně uspokojení svého věřitele tím, že zničil, poškodil, zatajil, zcizil, učinil neupotřebitelnou, nebo odstranil, byť i jen část svého majetku, a tím způsobil na cizím majetku značnou škodu, a zároveň v jednočinném souběhu v insolvenčním řízení mařil nebo hrubě ztěžoval výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozil účel insolvenčního řízení. Podle názoru stěžovatele, učiněné závěry obecných soudů nemají podklad ve skutkových zjištěních a stěžovatel je s ohledem na dopad svých práv označil za protiústavní a značně poškozující jeho osobu. Zejména nebyl prokázán jeho úmysl, ani vznik škody. Stěžovatel má za to, že pokud by insolvenční správce jednal řádně, aktivně a s odbornou péčí, byla by mu skutečnost čerpání peněžních prostředků známa, a to například z veřejných registrů.
6. Stěžovatel byl po celou dobu proti insolvenčnímu řízení, jehož vedení od počátku považoval za protiprávní a šikanózní vůči své osobě. Namítal, že jeho jednání nikdy nenaplnilo intenzitu trestného činu a jeho jednání nemělo být posuzováno jako trestné.
7. Za podstatné zásahy do svých práv stěžovatel označil, že: ačkoliv sice nebyl naplněn důvod nutné obhajoby, opakovaně se domáhal, aby byl v řízení zastoupen obhájcem. Jeho požadavku však nebylo vyhověno, ani mu nebyl poskytnut dostatečný prostor anebo alespoň poučení, aby si obhájce sám mohl zvolit. Nebyl přítomen u veřejného zasedání o podaném odvolání, a ačkoliv krajskému soudu zaslal omluvný dopis, veřejné zasedání nebylo odročeno. Nebyly připuštěny důkazy, které navrhoval a byl na něj činěn nátlak, který důvodně pociťoval (například křik nebo neodůvodněná přítomnost ozbrojených složek), který mu bránil náležitě a v souladu s principy právního státu po celou dobu probíhající trestního řízení hájit svá práva, které mu trestní předpisy garantují.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v řízení, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
11. Posouzení viny a kritérií pro volbu druhu trestu a jeho vyměření je možné pouze na základě bezpečně zjištěného skutkového stavu věci. Trestní řízení je z hlediska provádění důkazů vystavěno na zásadě bezprostřednosti a ústnosti, z hlediska jejich hodnocení na zásadě volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu). Skutkový stav tak v trestním řízení zjišťuje pouze ten orgán činný v trestním řízení, který provádí dokazování. V rozsahu, v jakém sám takový orgán dokazování neprovedl, je vázán zjištěnými skutkovými závěry toho orgánu, který dokazování prováděl. Ústavní soud nemá důvod pochybovat o tom, že v nynější věci obecné soudy, zejména soud nalézací, z rámce ústavně konformního zjišťování skutkového stavu nevybočil.
12. Ústavní soud zohlednil, že stěžovatel v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnil již v řízení před obecnými soudy, zejména ve svém dovolání, proto se zaměřil na to, zda se jimi soudy zabývaly, a náležitě se s nimi vypořádaly.
13. Stěžovatel se snaží zpochybnit právní posouzení a učiněné skutkové závěry provedené ve věci rozhodujícími soudy. Opomíjí přitom, že pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat.
14. Podle závěru učiněného krajským soudem rozhodnutí okresního soudu v rovině trestní odpovědnosti stěžovatele má oporu ve výsledcích důkazního řízení, tedy v okolnostech případu a skutečnostech významných pro rozhodnutí v rovině trestní odpovědnosti vyplývajících z provedených důkazů a hodnocených v jejich jednotlivostech a i v souhrnu, skutkové závěry a na ně navazující závěry právní jsou podle názoru krajského soudu logicky vyvozené a odůvodněné. Po přezkoumání výroku o trestu krajský soud výrok o trestu vysloveného ohledně stěžovatele shledal vadným z důvodu nepřiměřenosti uloženého trestu, přesněji z důvodu nepřiměřené přísnosti, proto z podnětu odvolání stěžovatele celý výrok o trestu zrušil a rozhodl pro stěžovatele o novém trestu.
15. V podaném dovolání stěžovatel zpochybnil provedené trestní řízení, namítal, že mu nebyl ustanoven obhájce a soud mu ani neposkytl prostor, aby si obhájce mohl zvolit sám, krajskému soudu vytkl, že konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, přestože se z účasti na jeho jednání písemně omluvil a projevil vážný zájem být mu osobně přítomen, v obecné rovině napadl způsob doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání, stěžoval si na nátlak ze strany soudů (křik a ozbrojená stráž) a nevyhovění jeho důkazním návrhům.
16. Nejvyšší soud se všemi vznesenými námitkami řádně zabýval. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) trestního řádu konstatoval, že nemohl akceptovat prezentované dovolací námitky, podle nichž soudy porušily základní právo stěžovatele na obhajobu, neboť dovolání v rozsahu tohoto dovolacího důvodu nemá opodstatnění. Nejvyšší soud nedal stěžovateli za pravdu, pokud tvrdil, že nebyl řádně poučen o právu zvolit si obhájce a nebyl k tomu účelu mu dán prostor. Nejpozději na začátku výslechu dne 1. dubna 2016 byl o svém právu zvolit si obhájce řádně poučen (č. l. 390 tr. spisu), stejné poučení mu bylo zopakováno i samosoudcem u hlavního líčení konaného dne 18. října 2016 (č. l. 426 tr. spisu) a také dne 16. května 2017 (č. l. 465 tr. spisu). Od rozhodnutí předsedy senátu okresního soudu ze dne 12. prosince 2016, jímž nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o bezplatnou obhajobu, do vynesení odsuzujícího rozsudku okresního soudu uplynulo půl roku, což byla podle názoru Nejvyššího soudu dostatečně dlouhá doba, aby si stěžovatel během ní obhájce zvolil sám.
17. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu, kdy stěžovatel měl výhrady proti tomu, že veřejné zasedání u krajského soudu proběhlo dne 1. srpna 2018 v jeho nepřítomnosti, Nejvyšší soud k vytýkanému procesnímu pochybení
dovodil, že k pochybení u krajského soudu nedošlo. Písemnou omluvu stěžovatele s datem 30. července 2018 obdržel krajský soud v den veřejného zasedání dne 1. srpna 2018. Jejím obsahem byly stížnosti na postup soudu prvního stupně a samotná omluva zněla takto:
"Není možné v takto krátké lhůtě v období vlny veder zajistit účast, proto se z veřejného zasedání omlouváme". Omluva z veřejného zasedání nebyla spojena s návrhem na odročení jednání a nebyla podložena ani lékařským potvrzením prokazujícím zdravotní nezpůsobilost stěžovatele osobně se dostavit do budovy soudu a být přítomen jednání soudu. Pokud stěžovatel neprojevil jednoznačný zájem být přítomen u veřejného zasedání, nebylo možné uvažovat o naplnění tohoto dovolacího důvodu.
18. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1. písm. g) trestního řádu, jež spočívá v nesprávné aplikaci hmotného práva, stěžovatel uplatnil převážně námitky skutkové povahy. Jedinou výtku, již s velkou mírou tolerance bylo možno považovat za právně relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1. písm. g) trestního řádu stěžovatel formuloval velmi stroze a neurčitě, pokud konstatoval, že "jeho jednání nikdy nenaplnilo intenzitu trestného činu a jeho jednání nemůže být posuzováno jako v rozporu s právními předpisy". I když k ní Nejvyšší soud přihlédl jako k námitce o nesprávném užití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, neshledal jí důvodnou.
19. Pokud stěžovatel namítal, že postup soudů obou stupňů byl stižen vadou opomenutých důkazů, Nejvyšší soud takový názor nepotvrdil. Okresní soud sice skutečně nevyhověl důkaznímu návrhu stěžovatele na doplnění dokazování výslechem pracovníka Státního zemědělského intervenčního fondu, ale učinil tak zcela v souladu s trestním řádem a ústavním principem nezávislosti soudu.
20. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná.
21. Jak plyne z výše uvedeného, stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, které uplatňoval v průběhu celého trestního řízení a zejména v dovolacím řízení. Ve věci rozhodující soudy se s vznesenými námitkami stěžovatele vypořádaly v průběhu řízení a žádá-li přezkum těchto námitek, staví Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
22. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu