ECLI:CZ:US:2019:1.US.1640.19.1
sp. zn. I. ÚS 1640/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného Mgr. Irenou Zelenkovou, advokátkou se sídlem nám. W. Churchilla 2, 130 00 Praha 3, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 1421/2018-314 ze dne 6. 2. 2019 a rozsudku Okresního soudu v Písku č. j. 1 Nc 2401/2017-221 ze dne 11. 7. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, kterými měla být porušena jeho základní práva garantovaná čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rubrikovaným rozsudkem okresního soudu byl zamítnut návrh stěžovatele na změnu péče k nezletilým synům (výrok I.), ve výroku II. bylo soudem zvoleno vzdělávacím zařízením nezletilých ZŠ a MŠ X, ve výroku III. byl upraven styk otce s nezletilými, ve výroku IV. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a dále byla stanovena povinnost obou rodičů zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Písku náhradu nákladů řízení (výroky V. a VI.). Odvolací soud pak rubrikovaným rozsudkem výroky I., II. a III. soudu prvního stupně potvrdil s tím, že namísto styku stěžovatele s nezletilými pouze každý sudý týden v roce od pátku do neděle tento styk upravil tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilými počínaje právní mocí rozsudku vždy v třítýdenních cyklech, a to první dva po sobě jdoucí víkendy v každém cyklu od pátku 16.00 hod. do neděle 17.00 hod. Třetí víkend každého cyklu budou nezletilí v péči matky. V ostatním se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně.
Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá zejména to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů mu není umožněno podílet se na péči o děti a jejich výchově v běžném "školním" režimu, ale pouze v období víkendů a prázdnin. Soudy tak upřednostnily v péči o nezletilé děti matku, která svým protiprávním jednáním (odstěhovala se z P. do 80km vzdálené obce) způsobila, že se stěžovatel nemůže podílet na péči o děti, jak tomu bylo do doby nabytí právní moci napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud předně konstatuje, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním řízení opatrovnického. Ústavnímu soudu přezkum vhodnosti soudy zvoleného řešení nepřísluší, ledaže by se přitom dopustily zjevného excesu či zásadní nespravedlnosti. Nic z toho se ale z napadených rozsudků obecných soudů nepodává. Stěžovatel pouze opakuje námitky, se kterými se obě soudní instance již dostatečně vypořádaly, přičemž svá rozhodnutí i náležitě odůvodnily ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud se týká samotné realizace styku, je třeba konstatovat, že soudy nastavený styk adekvátně reflektuje situaci, kterou matka svým odstěhováním z P. jednostranně zavinila. Obě soudní instance totiž shodně dospěly k závěru, že právě s ohledem na postup matky při změně bydliště by se tato měla podílet na nákladech spojených se stykem s otce tak, že po ukončení styku bude oba nezletilé vyzvedávat v místě bydliště otce. Odvolací soud a i nalézací soud naplnily ústavněprávní požadavky na realizaci styku dítěte s rodičem na větší vzdálenost, jak vyplývá ze závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2996/17 ze dne 29. 5. 2018.
Úvahy obou jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení namítaných ústavně zaručených práv stěžovatele (zejména čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny) ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu