ECLI:CZ:US:2019:1.US.1644.18.1
sp. zn. I. ÚS 1644/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného Mgr. Tomášem Valíkem, advokátem, se sídlem Za Humny 1299/13, Opava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. prosince 2017 č. j. 13 Co 500/2016-1006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 13. května 2018 a doplněné podáním ze dne 15. května 2018, navrhoval podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. prosince 2017 č. j. 13 Co 500/2016-1006. Stěžovatel má za to, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva, vyplývající z čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), z čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), z čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 3 odst. 1 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 22. července 2016 č. j. 14 Nc 357/2015-379 rozhodl ve věci o úpravu práv a povinností i pro dobu po rozvodu tak, že nezletilé dcery svěřil i pro dobu po rozvodu manželství rodičů do střídavé péče obou rodičů s intervalem střídání co čtrnáct dnů. Na základě odvolání, podaného matkou nezletilých dětí, Krajský soud v Ostravě rozsudkem napadeným ústavní stížností, rozsudek okresního soudu změnil tak, že nezletilé dcery svěřil do péče matky, přičemž tato úprava platí i pro dobu po rozvodu manželství rodičů.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že nejprve podal návrh k okresnímu soudu na svěření obou dcer do své péče, později na jednání dne 13. června 2016 svůj návrh změnil tak, že aby obě děti byly svěřeny i pro dobu po rozvodu manželství alternativně buď do jeho péče, nebo vstřícně navrhoval střídavou péči obou rodičů po čtrnáctidenních intervalech. Matka nezletilých usilovala o svěření obou dcer do své péče. Okresní soud nezletilé dcery svěřil do střídavé péče rodičů. Krajský soud v Ostravě pak změnil rozsudek soudu prvního stupně a nezletilé dcery svěřil do péče matky. Své rozhodnutí zdůvodnil nedostatkem komunikace a ochoty rodičů spolu kooperovat, vyhrocenými vztahy mezi rodiči s tím, že za tohoto stavu by svěření dětí do střídavé péče meritorním rozhodnutím bylo vyloženě proti jejich zájmu, neboť děti jsou popsaným chováním rodičů neúměrně zatěžovány.
4. Stěžovatel spatřuje v rozhodování odvolacího soudu značnou míru libovůle, která nerespektuje judikaturu Ústavního soudu a principy, na nichž by mělo být postaveno rozhodování obecných soudů o úpravě poměrů nezletilých dětí. Námitky stěžovatele směřují proti způsobu vedení odvolacího řízení a provádění důkazů v odvolacím řízení. Stěžovatel rovněž upozornil, že skutková zjištění prezentovaná v rozsudku odvolacího soudu, neodpovídají výsledkům dokazování, přičemž odvolací soud zcela pominul tvrzení stěžovatele, že matka nezletilých je obviněna ze spáchání zločinu křivého obvinění ve snaze narušit rodinné vztahy stěžovatele a nezletilých dcer.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a v napadeném rozhodnutí neshledal žádné vady, které by zakládaly porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
8. Úmluva o právech dítěte (uveřejněná pod č. 104/1991 Sb.) v čl. 3 odst. 1 stanoví, že: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte".
9. V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, zohlednily všechny konkrétní okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci. Výchovné předpoklady rodiče, jemuž je dítě svěřeno do péče, pak v sobě zahrnují i to, aby tento rodič mimo jiné uznával i roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte [srov. nález ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363)].
10. Primárním úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Jeho přezkum se soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna.
11. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že odvolací soud je při svém rozhodování dostatečně zohlednil.
12. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se celou věcí velmi podrobně zabýval a své rozhodnutí zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnil a rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před odvolacím soudem a polemizuje se závěry, ke kterým tento soud dospěl, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva.
13. Odvolací soud hodnotil skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná a přejal je i v odvolacím řízení, dále v odvolacím řízení doplnil dokazování a poté dospěl k závěru, že v daném případě nelze střídavou péči považovat za formu péče o nezletilé děti v jejich nejlepším zájmu. Podle závěru, učiněného odvolacím soudem, bylo prokázáno, že děti jsou svědky vzájemného obviňování rodičů, natáčení předávání, verbálních útoků, dokonce i fyzických potyček. Ačkoliv není pochyb, že děti mají zachován citový vztah k oběma rodičům a že oba rodiče potřebují, jedná se o dívky stále ještě poměrně útlého věku, pro něž i obecně právě matka bývá přirozeně nejbližší vztahovou osobou. Za dané situace považoval odvolací soud svěření nezletilých dětí do výlučné matčiny péče a široký styk dětí s otcem (jehož úprava nebyla předmětem tohoto řízení) za nejlepší možné řešení v zájmu nezletilých. Na uvedených závěrech ničeho nemění, podle názoru odvolacího soudu, ani argumentace stěžovatele směřující k tomu, že proti matce je vedeno trestní stíhání pro trestný čin křivého obvinění, kterého se měla dopustit ve snaze záměrně stěžovatele v tomto řízení poškodit. K tomu přes svěření dětí do péče matky, není tato oprávněna měnit bydliště dětí a vycestovat s nimi na dlouhodobý zahraniční pobyt bez souhlasu stěžovatele, a pokud se na tom rodiče nedohodli, jednalo by se o materii pro další soudní řízení o neshodě rodičů.
14. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Proto lze bez dalšího na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.
15. Vznáší-li stěžovatel námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V dané věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlil, na základě kterých důkazů dospěl ke svým zjištěním, a tento svůj postup také zdůvodnil.
16. S ohledem na skutečnost, že u Obvodního soudu pro Prahu 9 je na 27. března 2019 nařízeno jednání ve věci návrhu stěžovatele na svěření nezletilých dětí do jeho péče, který podal dne 31. května 2018, Ústavní soud shledává, že by bylo zcela proti zájmu nezletilých dětí, aby napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, o původním návrhu na svěření nezletilých dětí do střídavé péče, byl zrušen a aby o tomto návrhu znovu rozhodoval Krajský soud v Ostravě. Celé řízení o svěření nezletilých dětí do péče stěžovatele by to jen prodloužilo o několik dalších měsíců a psychická újma nezletilých dětí z další cesty do Ostravy k případnému výslechu před Krajským soudem v Ostravě za situace, kdy Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. září 2018 sp. zn. 5 Tdo 1104/2018 odmítl dovolání v trestní věci matky, by zcela zjevně nebyla v nejlepším zájmu nezletilých dětí.
17. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
18. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu