ECLI:CZ:US:2019:1.US.1645.19.1
sp. zn. I. ÚS 1645/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Pham Xuan Dung, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Příkop 8, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Azs 392/2018-48 ze dne 10. dubna 2019 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 6 A 243/2017-61 ze dne 18. října 2018, spojené s návrhem na zrušení §77 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení §77 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a k porušení čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy České republiky. Ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na zrušení §77 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 6 A 243/2017, stěžovatel jakožto občan třetího státu pobýval na území České republiky na základě povolení k trvalému pobytu. Rozhodnutím č. j. OAM-1493-8/ZR-2017 ze dne 9. 8. 2017 Ministerstvo vnitra platnost tohoto povolení zrušilo podle §77 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel ho totiž získal mimo jiné na základě osvědčení o znalosti českého jazyka, podle kterého úspěšně vykonal jazykovou zkoušku dne 3. 12. 2014 na Střední průmyslové škole strojírenské a Jazykové škole s právem státní jazykové zkoušky Kolín. Tato škola však ministerstvo informovala, že stěžovatel se sice uvedené zkoušky zúčastnil, osvědčení mu však vystaveno nebylo.
Odvolání proti rozhodnutí správního orgánu Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců zamítla. Ústavní stížností napadeným rozsudkem městského soudu pak byla zamítnuta stěžovatelova správní žaloba a konečně ústavní stížností napadeným rozsudkem byla zamítnuta i jeho kasační stížnost.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá rozpor mezi §77 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců a transformovanou směrnicí Rady 2003/109/ES ze dne 25. 11. 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty. Zatímco směrnice vyžaduje podvodné jednání, česká úprava takový požadavek neobsahuje. Dále stěžovatel uvádí, že soudy vycházely při svých rozhodnutí z pouhých domněnek, neboť nebylo nijak prokázáno, že by stěžovatel věděl, že osvědčení neodpovídá skutečnosti. Konečně stěžovatel namítá, že rozhodnutí správního orgánu je materiálně rozhodnutím o vyhoštění, "jak je chápe mezinárodní právo". Pro vyhoštění však v jeho případě podmínky splněny údajně nebyly.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
První stěžovatelova námitka je zcela bezpředmětná, neboť jak sám stěžovatel uvádí, Nejvyšší správní soud zákon vyložil tak, že v případě rušení pobytu z tohoto důvodu musí být prokázáno podvodné jednání. Stěžovatel nemůže stavět ústavní stížnost na tom, že aplikovaný zákon vyloží jinak, než jak učinily soudy v napadených rozhodnutích, a posléze bude namítat, že takto odlišně vyložený zákon je protiústavní.
Druhá námitka je skutkové povahy, a postrádá tudíž ústavní rozměr. Postačí tak odkázat na logické a přesvědčivé odůvodnění napadených rozhodnutí (viz např. bod 19 a násl. a bod 27 rozsudku Nejvyššího správního soudu).
Stran třetí námitky je nutno uvést, že ji stěžovatel nevznesl v kasační stížnosti, a proto se jí ani Ústavní soud nemůže s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti podrobněji zabývat. Obecně však lze uvést, že mezinárodní smlouvy, které stěžovatel zmiňuje, poskytují především procedurální záruky, a to navíc těm, kdo jsou na území právoplatně, resp. mají řádně povolen pobyt (srov. i právně nezávazný obecný komentář č. 15 Komise pro lidská práva).
Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení právního předpisu sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2019
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu