ECLI:CZ:US:2019:1.US.1654.19.1
sp. zn. I. ÚS 1654/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Ladislava Hršela, zastoupeného Mgr. Jindřichem Sojkou, advokátem se sídlem v Klatovech, Pražská 119/I, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 45 Cm 35/2010-120 ze dne 9. 10. 2017, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 37/2018-145 ze dne 5. 9. 2018 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 480/2019-172 ze dne 19. 3. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byla zamítnuta jeho žaloba na zaplacení částky 10 000 000 Kč a byla mu uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení. Rovněž požaduje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu se podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady, pro něž nelze posoudit přípustnost a důvodnost dovolání a pokračovat v řízení, dovolatel v průběhu trvání lhůty k dovolání neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud konkrétně uvedl, že námitku, podle níž měl odvolací soud posoudit smlouvu o investičním vstupu jako absolutně neplatnou, stěžovatel v rozporu s §241a odst. 6 o. s. ř. vznesl poprvé až v dovolacím řízení a navíc k ní nepředložil žádné konkrétní argumenty. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dovolatel nevymezil způsobem stanoveným §241a odst. 3 o. s. ř. ani u námitky, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru o promlčení práva dovolatele na odstoupení od smlouvy o investičním vstupu, neboť ani v tomto směru žádnou argumentaci neuvedl. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo navíc založeno na dvou důvodech, a sice na neplatnosti odstoupení od smlouvy o investičním vstupu a na promlčení práva dovolatele na odstoupení od této smlouvy. Přestože každý z obou uvedených důvodů by samostatně obstál jako důvod pro zamítnutí žaloby, stěžovatel první z popsaných důvodů v dovolání nenapadl. Za této situace by dovolání, i kdyby nebylo vadné, nebylo přípustné ani k přezkoumání závěru o promlčení práva na odstoupení, neboť jeho věcný přezkum výsledek sporu ovlivnit nemůže, je-li tu ještě jiný samostatný důvod pro vydání napadeného rozhodnutí (k tomu srov. sp. zn. 2 Cdon 808/97, 20 Cdo 910/2000, 29 Odo 663/2003, 29 Cdo 2303/2013).
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry nalézacího a odvolacího soudu, k rozhodnutí Nejvyššího soudu pouze uvádí, že jej napadá z opatrnosti, neboť dovolání bylo odmítnuto pouze z procesních důvodů. Závěrům soudu o vadách dovolání, pro které muselo být odmítnuto, přitom nic nevytýká.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Pro posouzení projednávané věci se jeví klíčovým, že dovolání stěžovatele nesplňovalo obligatorní náležitostí stanovené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a Nejvyššímu soudu tak nebyl vytvořen prostor, aby vůbec "uvážil" přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání je srozumitelně a řádně odůvodněno, nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ostatně, jak bylo předesláno, stěžovatel vůči němu žádnou ústavně relevantní argumentaci neuvádí. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu tedy Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou.
Za situace, kdy stěžovatel uplatnil dovolání jako poslední procesní prostředek k ochraně svých práv, avšak neučinil tak procesně správným způsobem, je ve vztahu k rozhodnutí krajského a vrchního soudu ústavní stížnost z důvodu řádného nevyčerpání všech procesních prostředků nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 1829/18, III. ÚS 1210/18, I. ÚS 247/18, III. ÚS 3808/17, III. ÚS 3309/18, III. ÚS 2494/18 a další).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu