ECLI:CZ:US:2019:1.US.1699.19.1
sp. zn. I. ÚS 1699/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti MH METAL TRADE s.r.o., se sídlem 8. května 1245/50, 795 01 Rýmařov, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, MJur, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 767/62, 616 00 Brno - Žabovřesky, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 4718/2018-531 ze dne 13. 3. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 86/2018-467 ze dne 24. 4. 2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 29 C 423/2014-396 ze dne 7. 11. 2017 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodněn
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení 4 150 209,75 USD s příslušenstvím, podanou z titulu porušení žalovanou obchodní společností DHL Global Forwarding (CZ) s.r.o. povinností plynoucích ze zasílatelské smlouvy, uzavřené mezi nimi v souvislosti s obstaráním přepravy kontejnerů s měděným a nerezovým ocelovým šrotem z filipínské Manily do Rýmařova. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že Nejvyšší soud jí odmítnutím dovolání odepřel spravedlnost a přístup k soudu. Stěžovatelka v té spojitosti vyjádřila své přesvědčení, že přípustnost dovolání vymezila správně. Dále namítla extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, poukazujíc na e-mailové zprávy, z nichž je dle jejího názoru patrné, že žalovaná se zavázala k dohledu nad plombováním kontejnerů. Kdyby byla této povinnosti žalovaná řádně dostála, nemohlo by ke škodě způsobené stěžovatelce záměnou materiálu dojít. Soudy tak dle stěžovatelky nevzaly v potaz skutečnou vůli kontrahentů. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud žádná pochybení v napadených rozhodnutích neshledal. Pokud jde o námitky týkající se tvrzených pochybení dovolacího soudu, nutno podotknout, že Nejvyšší soud odmítl dovolání pro zjevnou bezdůvodnost, nikoli pro nepřípustnost či nesplnění formálních předpokladů pro řádné projednání dovolání. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky především proto, že jí předestřené právní otázky byly postaveny na skutkovém stavu, který se od skutkového stavu zjištěného odvolacím (a potažmo nalézacím) soudem podstatně odlišoval. Takové otázky však nemohou založit přípustnost dovolání. Pouze v jednom bodě se stěžovatelce zdařilo uspokojivě vymezit předpoklad přípustnosti dovolání, nicméně Nejvyšší soud závěry městského soudu shledal souladnými s ustálenou rozhodovací praxí. Ústavní soud tak mínění stěžovatelky o odepření spravedlnosti a přístupu k soudu nesdílí.
Ani výhradám stěžovatelky stran extrémního nesouladu skutkových zjištění soudů s provedenými důkazy nelze přisvědčit. Nalézací soud se předmětnou e-mailovou korespondencí patřičně zabýval, avšak její dopady na právní poměry účastníků vyhodnotil odlišně od stěžovatelky. Konkrétně poukázal na to, že prodávající jako dodavatel šrotu si v průběhu kontraktačního procesu se stěžovatelkou vymínil podmínky odpovídající dodací doložce "FOB" (dle níž, stručně řečeno, prodávající splní svou povinnost dodání, jakmile se zboží ocitne na palubě lodi v ujednaném přístavu nalodění, čímž současně dojde k převzetí zboží kupujícím), a nikoli původně uvažované dodací doložce "FCA" (dle níž je prodávající povinen dodat zboží dopravci jmenovanému kupujícím). Této skutečnosti pak odpovídala i posléze uzavřená vlastní zasílatelská smlouva mezi stěžovatelkou a žalovanou, v níž se žalovaná k žádné inspekci nákladu či dohledu nad plombováním kontejnerů nezavázala, a sice zjevně ve světle změny dodacích podmínek v kupní smlouvě. Jinými slovy, nalézací soud vyhodnotil e-mailovou korespondenci jako předsmluvní vyjednávání mezi stranami, jehož obsah však v důsledku uvedených změn dodacích podmínek nenašel svůj věrný odraz v posléze smluvně ujednaných právech a povinnostech stran. Ty již reflektovaly změny, k nimž v mezidobí došlo. Ani zde tedy Ústavní soud žádné pochybení soudů neshledal.
V návaznosti na to se sluší podotknout, že ani izolované posouzení oné "deklarace" připravenosti žalované ke kontrole zaplombování kontejnerů nedává tušit vážně míněný projev vůle, jímž se žalovaná cítila být vázána bez dalšího. Naopak z téhož e-mailu zástupce žalované ze dne 14. 10. 2013 plyne, že by ještě mělo dojít k upřesnění této otázky, zejména pak ve vazbě na možné přehodnocení prodávajícím vymíněných dodacích podmínek, k čemuž žalovaná stěžovatelku dokonce pobídla. Z uvedeného plyne, že tím spíše se nemůže o deformaci důkazu e-mailovou korespondencí, jak stěžovatelka v ústavní stížnosti naznačuje, ze strany soudů jednat, pakliže ji soudy podrobily nejen samostatnému hodnocení, ale zejména hodnocení ve vazbě na další provedené dokazování (včetně výpovědí klíčových svědků), které projevy žalované staví do poněkud jiného světla, než v jakém je vidí stěžovatelka. Obdobně to platí i pro další dílčí závěry mající svůj původ v této korespondenci, kupř. ohledně sjednaného pojištění. I zde soudy řádně ozřejmily, proč žalovaná svým závazkům v této rovině dostála, resp. k žádnému porušení povinnosti z její strany nedošlo (v podrobnostech viz zejm. bod 27 napadeného rozsudku nalézacího soudu).
Obecně lze říci, že soudy celé kauze věnovaly důkladnou pozornost, za účelem objasnění sporu provedly obsáhlé dokazování, z něhož vyvodily logické a srozumitelné závěry, kterým minimálně v ústavně právní rovině nelze nic vytknout.
Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu