ECLI:CZ:US:2019:1.US.1704.18.1
sp. zn. I. ÚS 1704/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Státního pozemkového úřadu ČR, Husinecká 1024/11a, Praha 3 zastoupeného Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, č. j. 28 Cdo 135/2018-391, rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2017, č. j. 20 Co 264/2017-337, a 20 Co 265/2017, rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. 2. 2017, č. j. 6 C 71/2016-217 a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. 5. 2017 č. j. 6 C 71/2016-226, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 16. 5. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Vedlejší účastník Ing. Jan Hlaváč se žalobou ze dne 23. 5. 2016 domáhal po Okresním soudu v Kolíně, aby za stěžovatele vyslovil souhlas s bezúplatným převodem specifikovaných pozemků v okrese Kolín do vlastnictví vedlejšího účastníka, a to z titulu náhrady za pozemky nevydané v restituci.
Dne 17. 2. 2017 vyhlásil Okresní soud v Kolíně rozsudek č. j. 6 C 71 /2016-217, kterým ve výroku I. nahradil projev vůle stěžovatele uzavřít s vedlejším účastníkem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. a obci Přišimasy a pozemků parc. č. X1, X2, X3, X4, X5, X6 a X7 v k. ú. a obci Hradešín a ve výroku II. uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 72.818 Kč. Dne 18. 5. 2017 vydal shora jmenovaný okresní soud usnesení č. j. 6 C 71/2016-226, kterým uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů řízení částku 2.000 Kč.
Dne 5. 6. 2017 podal proti tomuto rozsudku i tomuto usnesení stěžovatel odvolání. V průběhu odvolacího řízení vzal vedlejší účastník svou žalobu zpět co do požadavku na převod pozemků parc. č. X1, X2, X3, X4, X5, X6 a X7 v k.ú. a obci Hradešín.
Dne 9. 8. 2017 vyhlásil Krajský soud v Praze rozsudek č. j. 20 Co 264/2017-337 a 20 Co 265/2017, kterým ve výroku I. rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. 2. 2017, ve znění usnesení tohoto soudu ze dne 18. 5. 2017 zrušil v části týkající se pozemků parc. č. X1, X2, X3, X4, X5, X6 a X7 v k.ú. Hradešín a řízení v tomto rozsahu zastavil. Ve zbývající části (převod pozemku parc. č. XY v k. ú. a obci Přisimasy) Krajský soud v Praze rozsudek Okresního soudu v Kolíně potvrdil. Dále pak uložil stěžovateli povinnost zaplatit ve výroku II. a III. náklady řízení.
Stěžovatel si proti shora uvedenému rozsudku krajského soudu podal následně dovolání, které však Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 27. 2. 2018, č. j. 28 Cdo 135/2018-391, odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na celkovou nespravedlnost řízení, v němž mu nebyl dán procesní prostor pro vyjádření, nebylo rozhodnuto o připuštění či nepřipuštění změny žaloby, důkazy v odvolacím řízení byly přehodnoceny bez jejich zopakování a nebylo rozhodnuto o opravném prostředku ve spojení s jím vznesenými argumenty.
Stěžovatel v souvislosti s nevytvořením procesního prostoru pro vyjádření vytkl obecným soudům, že mu byla sice doručena žaloba, ale stalo se tak společně s usnesením o nařízení předběžného opatření ze dne 27. 5. 2016. Doplnění žaloby vedlejším účastníkem ze dne 3. 2. 2017 mu nebylo doručeno vůbec. Stěžovatel se sice omluvil ze soudního jednání před soudem prvního stupně, ale tato omluva ho nemohla zbavit práva seznámit se a vyjádřit se k předloženým důkazům. Navíc, okresní soud použil dodatečně vznesené důkazy za základ svých skutkových závěrů. Stěžovatel se nemohl vyjádřit jak ke znaleckému posudku, tak i k dodatečně přiloženým důkazům.
Odvolací soud nepřipustil provedení důkazu k nevhodnosti převodu náhradního pozemku parc. č. XY v k. ú. Přišimasy - na sporném pozemku se nachází dětské hřiště ve vlastnictví obce. Skutková zjištění prvostupňového soudu ohledně ceny náhradních pozemků se opírala o jiný, neexistující znalecký posudek. Obecné soudy se nezabývaly tím, zda je převáděný pozemek pozemkem k převodu vhodným.
Obecné soudy podle stěžovatele pochybily též tím, že nerozhodly o změně žaloby, a to na základě doplnění podání ze dne 3. 2. 2017. Podání vedlejšího účastníka mění žalobu v rozhodných skutkových tvrzeních tak, že na místo částky 6.114.407,50 Kč coby výše restitučních nároků vedlejšího účastníka se nově tvrdí částky 9.596.740 Kč, že na místo částky 24.457.630 Kč coby ceny nevydaných pozemků se nově tvrdí částka 38.386.960 Kč, že se rozšiřuje výčet údajných liknavých či svévolných skutků stěžovatele či že se jako právní důvod práva vedlejšího účastníka na převod náhradních pozemků namísto původně specifikovaných 13 rozhodnutí pozemkového úřadu tvrdí 19 rozhodnutí pozemkového úřadu. Soud prvního stupně vyhlásil dne 17. 2. 2017 rozsudek bez toho, aniž by rozhodl o shora uvedené změně žaloby. Odvolací soud přitom na jednání dne 9. 8. 2017, podání ze dne 3. 2. 2017 za změnu žaloby považoval. V obdobných sporech mezi rodinou vedlejšího účastníka a stěžovatelem prvostupňové soudy o připuštění změny žaloby rozhodovaly.
Další výtka stěžovatele směřovala vůči přehodnocení důkazů v odvolacím řízení bez jejich zopakování. Pochybení spatřuje stěžovatel i v rozhodnutí Nejvyššího soudu, který odmítl rozhodnout, neboť dovolání považoval za nepřípustné pro nenaplnění žádného z kritérií podle §237 o. s. ř.
Stěžovatel má za to, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však v projednávaném případě zjištěno nebylo.
Podle náhledu Ústavního soudu je třeba dát stěžovateli zapravdu v tom smyslu, že k jisté míře procesního pochybení v řízení před obecnými soudy došlo, a to již tím, že doplnění žaloby ze dne 3. 2. 2017 mu nebylo zasláno k vyjádření. Jak však Ústavní soud již dříve judikoval, ne každé pochybení či přímo porušení zákona, zakládá zásah do základních práv a svobod účastníků řízení. V každém jednotlivém případě je třeba posoudit vliv ať již skutečného či domnělého pochybení obecných soudů na základní práva stěžovatele a celkový výsledek soudního řízení. Ústavní soud se v obdobných případech zabývá především intenzitou pochybení, resp. zásahu do práv stěžovatele. V tomto konkrétním případě přitom nemá za to, že vytknuté vady řízení dosáhly takové intenzity, že by jimi mohl být zvrácen výsledek soudního řízení či by jimi dokonce došlo k zásahu do základních práv stěžovatele.
Ve své úvaze o intenzitě pochybení obecných soudů vyšel Ústavní soud z obsahu doplnění žaloby ze dne 3. 2. 2017, které sice obsahuje některé nové či zpřesňující informace, důkazy, ovšem tyto jsou takové povahy, že nemohly mít vliv na celkový výsledek řízení. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy nevyhodnotily shora uvedené podání jako návrh na změnu žaloby, nutno uvést, že posouzení toho, zda se jedná o návrh na změnu žaloby či nikoliv, náleží především obecným soudům. Navíc, jak plyne ze strany 9 napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, v případě, že by bylo na doplnění nahlíženo jako na změnu žaloby, žalobce na svém doplnění netrvá. I toto konstatování dokresluje význam doplnění žaloby na původně formulovanou žalobu. Pokud stěžovatel zpochybňuje závěry obecných soudů stran celkové výše restitučních nároků vedlejšího účastníka nebo cenu nevydaných pozemků, jedná se s ohledem na cenu skutečně vydaného pozemku o námitku irelevantní.
Ústavní soud je toho názoru, že nemůže ztrácet ze zřetele podstatu věci, jež je červenou nití celého soudního řízení. V projednávaném případě se vedlejší účastník domáhal nahrazení projevu vůle stěžovatele z toho důvodu, že se mu po řadu let nepodařilo na státu vymoci restituční plnění. Obecné soudy, i přes některá procesní pochybení se věcí zabývaly řádně, když zjistily, že vedlejší účastník je oprávněnou osobou a že postup státu při plnění závazku je liknavý. O tom ostatně svědčí i to, že stát ponechal prostřednictvím Státního pozemkového úřadu žalobu bez vyjádření.
Závěrem se Ústavní soud pozastavuje nad tím, že Státní pozemkový úřad byl jak v řízení před obecnými soudy, tak i v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. Vedení soudního sporu ve stejné či obdobné věci by mělo spadat do běžné činnosti úřadu. Jinými slovy řečeno, lze si jen stěží představit, že by soukromý subjekt mohl mít lepší znalosti a zkušenosti s agendou správního orgánu, než orgán samotný.
Z výše vyložených důvodů předmětnou ústavní stížnost odmítl bez přítomnosti účastníků řízení, mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu