ECLI:CZ:US:2019:1.US.1709.19.1
sp. zn. I. ÚS 1709/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Brno - Bohunice, zastoupeného JUDr. Pavlem Hálou, advokátem se sídlem Martina Kříže 8, 628 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1076/2018-82 ze dne 13. 2. 2019, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 105/2017-5192 ze dne 30. 1. 2018 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 37 T 8/2011-5040 ze dne 28. 4. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů, kterými měla být porušena stěžovatelova základní práva garantovaná v čl. 8 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), respektive rovněž čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh je však patrno, že stěžovatel napadá i v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud proto v souladu se svou konstantní judikaturou [srov. např. recentní usnesení sp. zn. III. ÚS 3171/18 ze dne 15. 1. 2019, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz] navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha, č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i toto rozhodnutí, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění jejích vad.
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 37 T 8/2011-5040 ze dne 28. 4. 2017 uznán vinným pomocí ke zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) ve spojení s §211 odst. 1, 6 písm. a) trestního zákoníku a zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl tento prvostupňový rozsudek částečně změněn ve výroku o vině i ve výroku o trestu (úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let a tří měsíců), přičemž stěžovatel byl zproštěn obžaloby pro skutek popsaný pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání stěžovatele pak bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zejména to, že právní závěry v napadených rozhodnutích trestních soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, čímž došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, resp. v důsledku toho i k porušení stěžovatelova práva na osobní svobodu, a proto stěžovatel také navrhl odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 105/2017-5192 ze dne 30. 1. 2018.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že v postupu obecných soudů neshledal žádná pochybení, jež by byla způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Soubor provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru - s drobnou korekcí ze strany odvolacího soudu - o vině stěžovatele. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti. Za těchto okolností nemůže Ústavní soud přisvědčit námitce stěžovatele, že skutkové závěry formulované v napadených rozhodnutích trestních soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Vrchní soud v Olomouci navíc při rozhodování o výši trestu rovněž náležitě zohlednil i průtahy v daném trestním řízení, které ústavně konformním způsobem promítl do výše trestu.
Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat namítané porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Osud ústavní stížnosti pak sdílí rovněž akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu