ECLI:CZ:US:2019:1.US.1731.18.1
sp. zn. I. ÚS 1731/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti TIME : SERVICE, a. s., se sídlem Osadní 869/32, Praha 7, IČ: 63999820, zastoupené Mgr. Janem Pacovským, LL.M., advokátem se sídlem Čelakovského sady 433/10, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 46 Cm 18/2013-104 ze dne 12. 3. 2015, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 168/2016-168 ze dne 21. 2. 2017 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 3934/2017-207 ze dne 27. 2. 2018 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdila, že jimi byl porušen čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 4, čl. 81, čl. 82 odst. 1, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu přiloženého listinného materiálu vyplývá, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po žalované společnosti euroAWK, s. r. o. (dále jen "vedlejší účastnice"), zaplacení částky 525 391 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok opírala o skutečnost, že dne 10. 1. 2002 uzavřela s vedlejší účastnicí smlouvu označenou jako "komisionářská smlouva", na jejímž základě vzniklo vedlejší účastnici právo výlučného užívání tzv. city-light vitrín ve vlastnictví stěžovatelky a povinnost vedlejší účastnice hradit za toto užívání smluvní odměnu v podobě tzv. garantovaného zisku. Za měsíc únor 2009 vedlejší účastnice svou povinnost přitom nesplnila a dlužná částka se tak stala předmětem dané žaloby.
Městský soud v Praze (dále též "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem č. j. 46 Cm 18/2013-104 ze dne 12. 3. 2015 stěžovatelčin žalobní návrh zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Nalézací soud shledal, že k uzavření komisionářské smlouvy mezi účastnicemi řízení nedošlo, neboť za vedlejší účastnici smlouvu podepsal jednatel Ing. Hanika, jenž v dané době dle společenské smlouvy i zápisu způsobu jednání v obchodním rejstříku neměl samostatné jednatelské oprávnění, ale jménem společnosti mohl jednat pouze společně s druhým jednatelem Aladarem Krutim. Ing. Hanika sice byl oním druhým jednatelem, nacházejícím se dlouhodobě v zahraničí a oprávněným jednat za společnost samostatně, zmocněn k jednání za společnost ve stejném rozsahu jako samostatně jednající jednatel, avšak městský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1082/2005 ze dne 24. 4. 2007 toto zmocnění považoval za neplatné. Nalézací soud se stěžovatelkou uplatněným nárokem zabýval rovněž z hlediska možného vzniku bezdůvodného obohacení na straně vedlejší účastnice. V tomto směru nicméně konstatoval, že stěžovatelka, navzdory poučení, které se jí dostalo, neunesla břemeno tvrzení.
Rozhodnutí městského soudu následně na podkladě odvolání stěžovatelky potvrdil Vrchní soud v Praze, a to svým rozsudkem č. j. 6 Cmo 168/2016-168 ze dne 21. 2. 2017. Odvolací soud se jednak ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně stran neplatnosti smlouvy i otázky bezdůvodného obohacení. Pokud jde o argumentaci stěžovatelky, že neplatnost smlouvy způsobila vedlejší účastnice a je tak povinna jí dle ustanovení §268 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nahradit škodu, měl odvolací soud za to, že žalobní tvrzení neobsahovala skutečnosti, z nichž by bylo možné vyvodit nárok na náhradu škody.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala stěžovatelka dále dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 32 Cdo 3934/2017-207 ze dne 27. 2. 2018 odmítl pro nepřípustnost.
Stěžovatelka se s popsaným výsledkem řízení nespokojila. V ústavní stížnosti namítla, že obecné soudy nevyvinuly absolutně žádnou snahu vypořádat se s její argumentací o tom, že smlouva byla platně uzavřena. Vzhledem k tomu, že soudy přebíraly formalisticky právní posouzení případu z jiných rozhodnutí, došlo podle jejího názoru k porušení jejího práva na zákonného soudce. Dále dle stěžovatelky obecné soudy jednaly v rozporu se závěry plynoucími z nálezu sp. zn. I. ÚS 190/15 ze dne 13. 9. 2016, jestliže dovodily zákaz soukromého jednání, tedy zasáhly do principu autonomie vůle, bez toho, aby jej náležitě odůvodnily, a bez poměřování hodnot, které má zákon chránit. K samotné otázce platnosti smlouvy stěžovatelka pak konstatovala, že v době uzavírání smlouvy neexistoval žádný zákon, který by uvedený způsob jednání jednatelů vedlejší účastnice zakazoval, a proto měla v dané věci převážit autonomie vůle smluvních stran. Krom toho dle stěžovatelky obecné soudy v předmětném případě nesprávně uplatnily rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1082/2005. Tento řešil odlišnou situaci, kdy udělením plné moci byly obcházeny stanovy společnosti, které měly zabezpečovat vzájemnou kontrolu členů představenstva a rozdělení odpovědnosti. V nyní projednávané věci byl však druhý jednatel dle společenské smlouvy oprávněn jednat za vedlejší účastnici samostatně a nic mu tedy nebránilo, aby v době své nepřítomnosti v České republice svěřil část své agendy na starost jiné osobě. Stěžovatelka konečně měla za to, že bylo namístě aplikovat úvodní ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, upravující základní zásady soukromého práva. V této souvislosti podotkla, že vedlejší účastnice nejednala poctivě, těží ze svého nepoctivého jednání, a přesto dosud požívá právní ochrany, což je v rozporu s principy spravedlnosti. Alternativně, pro případ posouzení smlouvy jako neplatné, stěžovatelka dále vyslovila přesvědčení, že měla nárok na vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího v majetkovém prospěchu vedlejší účastnice z užívacího práva k reklamním plochám, které jí byly stěžovatelkou přenechány. Obecné soudy se těmito argumenty, stejně jako tvrzeními stěžovatelky ohledně splnění předpokladů pro přiznání nároku z titulu náhrady škody dle ustanovení §268 obchodního zákoníku, řádně nezabývaly. Svým postupem, kdy dle mínění stěžovatelky svévolně konstatovaly neplatnost smlouvy a odmítly jakoukoliv kompenzaci za užívání jejích reklamních ploch vedlejší účastnicí, obecné soudy v konečném důsledku výraznou mírou zasáhly rovněž do jejího podnikání, resp. porušily její základní právo podnikat.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 15. 2. 2019 stěžovatelka uvedla, že si je vědoma, že Ústavní soud usneseními sp. zn. I. ÚS 2928/14 ze dne 26. 8. 2015 a sp. zn. III. ÚS 1231/17 ze dne 13. 9. 2017, její ústavní stížnosti, které vycházely z obdobného skutkového základu jako nyní projednávaná věc, odmítl. Stěžovatelka nicméně upozornila, že současná stížnost přináší novum v podobě výpovědi Ing. Haniky, bývalého jednatele vedlejší účastnice, kterou učinil v jiném řízení. Jmenovaný uvedl, že běžně podepisoval i důležité smlouvy sám, neboť k tomu dostal pokyn od majitelů z Německa, přestože právníci upozorňovali, že to není zcela v pořádku. Dle stěžovatelky je tímto výrazně podpořena její argumentace, že vedlejší účastnice jednala nepoctivě, když vědomě navodila stav neplatnosti smlouvy a v momentě, kdy jí to bylo ku prospěchu, neplatnost účelově namítla. Stěžovatelka opětovně zdůraznila, že vztah mezi stranami, byť nesprávně formalizovaný, dlouhodobě fungoval a obě strany plnily, jak bylo ujednáno, a že obecné soudy pochybily, když za těchto okolností upřednostnily výklad směřující k neplatnosti smlouvy před výkladem opačným.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že není opodstatněná.
Jak již bylo konstatováno v doplnění ústavní stížnosti, Ústavní soud v minulosti o obdobných návrzích stěžovatelky (skutkově se lišily v zásadě pouze měsícem, za nějž byla odměna za užití reklamních ploch požadována) rozhodl usneseními sp. zn. I. ÚS 2928/14 ze dne 26. 8. 2015 a sp. zn. III. ÚS 1231/17 ze dne 13. 9. 2017 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). V obou případech dospěl Ústavní soud k závěru, že se obecné soudy uplatněnými námitkami řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí stěžovatelčiny žaloby ústavně konformním způsobem zdůvodnily. Ústavní soud podotkl, že za daných okolností mu, s ohledem na výše vyložené limity přezkumné kompetence, nepříslušelo úvahy obecných soudů jakkoliv přehodnocovat.
Ústavní soud ani v nyní projednávané věci nespatřuje důvod se od dříve vyslovených závěrů odchýlit, a proto na ně pro stručnost v dalším odkazuje. Svědecká výpověď Ing. Haniky, na níž stěžovatelka upozorňovala, není dle názoru Ústavního soudu skutečností, která by byla sama o sobě způsobilá závěry obecných soudů vyvrátit či alespoň zásadním způsobem zpochybnit.
Vzhledem k výše řečenému Ústavní soud postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu