ECLI:CZ:US:2019:1.US.1732.19.1
sp. zn. I. ÚS 1732/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti T. R., zastoupeného Mgr. Václavem Hebkým, advokátem se sídlem Sokolská 1802/32, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 NSČR 171/2018-B-427 ze dne 9. 5. 2019 a proti rozhodnutím vydaným v předcházejícím řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 77 INS 8514/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud zjistil, že před Městským soudem v Praze je pod sp. zn. MSPH 77 INS 8514/2016 vedeno insolvenční řízení ve věci stěžovatele jako dlužníka. V rámci tohoto řízení byl na jeho majetek prohlášen konkurs. V daném řízení stěžovatel podal návrh na přikázání věci Krajskému soudu v Brně z důvodu nutnosti i vhodnosti. O tomto návrhu posléze rozhodl Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením tak, že věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 77 INS 8514/2016 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Brně.
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu a blíže nespecifikovaným "předchozím" rozhodnutím vydaným v insolvenčním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod shora uvedenou spisovou značkou brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo stiženo vadami, resp. zmatečností, když jednak byl senát nesprávně obsazen, jednak rozhodli vyloučení soudci. Za neústavní pokládá stěžovatel i postup, kdy si předseda senátu vybírá soudce, kteří s ním budou rozhodovat v senátu. Tímto nedostatkem trpí dle jeho názoru nejen napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, nýbrž i rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze. Stěžovatel se v té spojitosti rovněž ústavní stížností domáhá vyslovení neústavnosti a nezákonnosti přidělení jeho věci šesti soudcům Nejvyššího soudu, kteří se měli podílet na přijetí napadeného rozhodnutí tohoto soudu. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud předně uvádí, že nemá pravomoc rozhodnout výrokem, jímž by toliko vyslovil nezákonnost přidělení věci konkrétním soudcům. V této části tedy představuje ústavní stížnost návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Vyslovení stejného výroku se stěžovatel již domáhal ve věci ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 1733/19, přičemž Ústavní soud v odmítavém usnesení ze dne 18. 6. 2019 stěžovateli vyložil, proč v tomto případě není příslušnost Ústavního soudu dána. V podrobnostech Ústavní soud na své tehdejší závěry (viz bod 8 cit. usnesení) plně odkazuje.
Věcného přezkumu však není ústavní stížnost způsobilá ani v té části, v níž se stěžovatel domáhá zrušení v petitu ústavní stížnosti blíže nekonkretizovaných rozhodnutí vydaných ve vzpomínaném insolvenčním řízení. Toto řízení totiž stále není skončeno a, jak vyplývá z veřejně přístupného insolvenčního spisu ve věci vedené pod sp. zn. MSPH 77 INS 8514/2016, nebylo v něm vydáno ani žádné nemeritorní rozhodnutí, ve vztahu k němuž by ústavní stížnost splňovala podmínku přípustnosti, tedy které by bylo způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a kterým by končila určitá samostatná uzavřená část řízení (opět shodně viz závěry Ústavního soudu vyslovené v usnesení sp. zn. III. ÚS 1733/19 ze dne 18. 6. 2019, bod 9).
Konečně proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost splňuje všechny podmínky pro její věcné projednání, nicméně Ústavní soud shledal, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Nejvyšší soud věcně posoudil návrh stěžovatele na přikázání věci a dospěl k závěru, že pro jeho vyhovění nejsou dány zákonné důvody. Návrhem se přitom řádně zabýval a své závěry vyložil s přihlédnutím k stěžovatelem uplatněné argumentaci. V napadeném rozhodnutí nelze spatřovat žádné kvalifikované pochybení, s nímž by bylo možno spojovat závěr o porušení základního práva stěžovatele. Současně nelze přisvědčit stěžovateli ani v tom, že by naříkané rozhodnutí dovolacího soudu bylo zatíženo vadou (zmatečností) v podobě nesprávně obsazeného senátu či rozhodování vyloučených soudců. Předně je tu třeba zmínit, že Nejvyšší soud ponechal stěžovatelem vznesenou námitku podjatosti soudců soudního oddělení 29 bez odezvy, poněvadž stěžovatel navzdory poučení o tom, že jeho podání neobsahuje řádné námitky podjatosti soudce a že v případě neodstranění vytčených nedostatků k němu nebude přihlíženo (srov. usnesení na č. l. B-422), vady svého podání neodstranil ani v reakci na toto poučení. V ní (č. l. B-423) totiž pouze zopakoval svoji dosavadní argumentaci, kterou ještě více rozvedl, ale již neodpověděl na otázku týkající se doby, kdy se měl dozvědět o důvodu pochybností o nepodjatosti soudců soudního oddělení č. 29 Nejvyššího soudu, ani na otázku uvedení konkrétních důkazů, jimiž mají být tato jeho tvrzení o podjatosti prokázána. Z těchto důvodů nemohl Ústavní soud dospět k závěru o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
K námitce "výběru" spolurozhodujících soudců předsedou senátu se Ústavní soud již vyjádřil ve shora uváděném usnesení sp. zn. III. ÚS 1733/19 ze dne 18. 6. 2019, bodu 19, na který tu pro stručnost budiž v plném rozsahu odkázáno.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Ve zbytku tak učinil zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť k projednání návrhu nebyl příslušný, zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť ústavní stížnost nebyla přípustná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu