ECLI:CZ:US:2019:1.US.1791.19.1
sp. zn. I. ÚS 1791/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Notino s.r.o., Londýnské náměstí 881/6, Brno - Štýřice, zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, Na Hutích 661/9, Praha 6, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Teplicích ze dne 29. 3. 2019, č. j. ZN 2451/2018-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 31. 5. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení okresního státního zastupitelství.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost splňuje veškeré procesní předpoklady pro její projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka podala v roce 2016 trestní oznámení na neznámého pachatele, pro podezření z naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, případně poškozování cizích práv nebo porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže, a to tím, že společnost New Age Company s.r.o., zabývající se telemarketingem, resp. prodejem parfémů, nabízela zákazníkům stěžovatele, jenž je největším prodejcem parfémů v Evropě, přičemž její operátorky se představují tehdejším obchodním partnerům jménem stěžovatele, parfums.cz. Stěžovatel se o této praktice dověděl od svých zákazníků, kteří si u něj stěžovali, že byli takto podvedeni.
Usnesením policejního orgánu ze dne 14. 3. 2019, č. j. KRPU-23863-80/TČ-2017-040981, Krajského ředitelství Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, územní odbor Teplice, Oddělení hospodářské kriminality, bylo trestní oznámení stěžovatelky odloženo. O podané stížnosti rozhodlo okresní státní zastupitelství ústavní stížností napadeným usnesením.
Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že odůvodnění napadeného usnesení není v souladu s principy spravedlivého procesu, neboť chybí vypořádání jejich argumentů. Ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu stěžovatelka podrobně rozebrala jak pochybení Policie ČR, tak i znaleckého posudku, z něhož bylo během trestního řízení vycházeno. Znalecký posudek nebyl podle stěžovatelky hodnocen ze všech aspektů, včetně odborné správnosti. V odůvodnění nebylo vysvětleno, které skutečnosti vzal orgán činný v trestním řízení za prokázané, důkazy, o něž opřel svá skutková zjištění, úvahy, jimiž se řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i úvahy, na jejichž základě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Okresní státní zastupitelství ve své podstatě toliko okopírovalo stížnost stěžovatelky s tím, že připojilo pouze jeden obecný odstavec. Podle stěžovatelky se v předmětném případě jedná o svévolnou aplikaci práva, čímž došlo k zásahu do jejich základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod však dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
Poškozený trestným činem má ústavně zaručené právo na řádné trestní řízení pro obranu svých práv a svobod. K ochraně řečeného práva je oprávněn (samozřejmě po formálním a materiálním vyčerpání ostatních zákonných prostředků) uplatnit ústavní stížnost proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, jako jsou rozhodnutí o odložení věci, zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžaloby. Povinnost vedení trestního řízení je ovšem povinností prostředků, nikoli výsledku (viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12). Povinnost státních orgánů vyšetřovat a trestně stíhat pachatele nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Na postup orgánů činných v trestním řízení musí být kladeny nároky podle závažnosti zásahu do práv a svobod poškozeného, resp. spáchaného trestného činu. U trestných činů menší závažnosti má Ústavní soud pravomoc ke zrušení rozhodnutí o odložení věci toliko v mimořádných situacích, tedy v případě flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného - toto však v trestním řízení prokázáno nebylo. Ústavní soud neshledává v napadeném rozhodnutí pochybení dosahující ústavněprávní intenzity, které by založilo oprávnění k zásahu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení. Z napadeného usnesení okresního státního zastupitelství se podává, že příslušný státní zástupce se ztotožnil s právním názorem policejního orgánu, přičemž sporný znalecký posudek považoval za postačující podklad pro rozhodnutí policejního orgánu. Za situace, kdy se státní zástupce ztotožnil s názorem policejního orgánu, bylo by nadbytečné, aby státní zástupce reformuloval totožný názor jinými slovy. Závěrem je vhodné též poukázat, že vedení trestního stíhání je právem a současně i povinností, jež je vyhrazena státu (jedná se o vztah mezi státem a pachatelem).
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu