ECLI:CZ:US:2019:1.US.1792.19.1
sp. zn. I. ÚS 1792/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti RED Fourteen s.r.o., se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, zastoupené Mgr. Rostislavem Pekařem, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 813/57, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. února 2018 č. j. 48 EXE 3176/2015-405, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2018 č. j. 58 Co 166/2018-477 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2019 č. j. 20 Cdo 373/2019-554, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým byl zamítnut její návrh na zastavení exekuce, zrušení potvrzujícího usnesení městského soudu a usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že obvodní soud zamítl návrh povinné (stěžovatelky) na zastavení exekuce, vedené k vymožení její povinnosti bezplatně opravit závadu vzduchotechnického a vytápěcího zařízení a prosklené stěny vnitřního bazénu ve specifikované nemovitosti. Stěžovatelka navrhla zastavení exekuce z důvodu uvedeného v ust. §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen "exekuční řád") s tím, že jiným důvodem, pro který nelze rozhodnutí vykonat, má být způsob vedení exekuce soudní exekutorkou s ohledem na to, jak soudní exekutorka určila náklady za provedení prací a výkonů v částce 2 997 551,08 Kč, kdy nepostupovala nezávisle, ale pod vlivem oprávněné.
V průběhu exekuce byla cena provedené opravy vyčíslena v příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 25. ledna 2017 č. j. 088 EX 3930/15-118. Námitky stěžovatelky ohledně nepřiměřeně vysoké ceny provedených prací Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl usnesením ze dne 20. března 2017 sp. zn. 48 EXE 3176/2015, 088 EX 3930/15, stěžovatelkou následně podaná ústavní stížnost proti tomuto usnesení, byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1517/17.
V nyní projednávané věci soudy neshledaly důvod pro zastavení exekuce, neboť soudní exekutorce nelze s ohledem na výkon exekučně prováděných specifických prací, při nichž je podstatným způsobem zasahováno do majetku oprávněné, vytýkat součinnost s oprávněnou. Důvodem pro zastavení exekuce nemůže být ani stěžovatelkou namítaná nákladnost způsobu provádění exekuce, která již byla řešena v rámci řízení o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Možnost volby způsobu odstranění vad pak měla stěžovatelka do skončení lhůty stanovené exekučním titulem, způsob provádění exekuce je nyní na soudní exekutorce. Stěžovatelka přitom nenamítala neúčelnost či nadbytečnost prací, ale pouze shledávala jí navrhovaný postup vhodnější, což však nemůže být důvodem k zastavení exekuce.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, neboť právní závěry odvolacího soudu jsou v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí. V odůvodnění mj. uvedl, že námitka povinné, podle níž náklady exekuce nebyly ve smyslu §87 odst. 1 exekučního řádu vynaloženy účelně, a nemají ji být proto uloženy, nemůže založit důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.; otázka jejich přiměřenosti je podstatná jen pro rozhodnutí o nákladech exekuce podle §88 exekučního. řádu (srov. sp. zn. 33 Cdo 1498/2010). Důvodem pro zastavení exekuce "z jiného důvodu" samo o sobě není, jestliže soudní exekutor nepostupoval při provádění exekuce nezávisle, ale podle instrukcí oprávněné. Ani případné pochybení exekutora nevede k závěru, že právní důvod pro nucenou realizaci vykonatelného exekučního titulu odpadá.
Stěžovatelka nesouhlasí s právními závěry soudů, že vysoká cena provedených prací nepředstavuje důvod pro zastavení exekuce. Namítá, že pokud podle názoru Ústavního soudu vysloveného ve věci sp. zn. II. ÚS 1517/17 obvodní soud nepochybil, jestliže cenu provedených prací přezkoumal pouze formálně, pak musí být stěžovatelce umožněno, aby její námitku o vysoké ceně provedených prací uplatnila v jiném soudním řízení, než je řízení o námitkách, a to v řízení o návrhu na zastavení exekuce.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Podstatou ústavní stížnosti zůstává pouze polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, a to i přesto, že Ústavní soud se již k otázce možného zpochybnění výše nákladů na opravy v této věci vyjádřil v usnesení sp. zn. II. ÚS 1517/17.
S ohledem na argumentaci v ústavní stížnosti a stěžovatelkou nepřesný výklad usnesení sp. zn. II. ÚS 1517/17 Ústavní soud zdůrazňuje, že v citovaném rozhodnutí jednoznačně uvedl, že napadené rozhodnutí, jimiž byla stěžovatelce uložena povinnost hradit náklady exekuce a náklady na opravu stavby, je z ústavního hlediska plně akceptovatelné. Rozhodnutí soudu bylo pečlivě odůvodněno s tím, že za situace, kdy stěžovatelka sama práce neprovedla, je věcí exekutora, aby zvolil způsob jejich provedení. Druhý senát dále uvedl, že stěžovatelkou přednesená argumentace ohledně nepřiměřenosti ceny opravy je zcela nedostatečná a formální. Nelze se proto ztotožnit se zavádějícím stanoviskem stěžovatelky, že Ústavní soud v řízení o námitkách proti rozhodnutí o ceně provedených prací akceptoval ze strany soudu formální přezkum a stěžovatelka se proto nyní prostřednictvím řízení o návrhu na zastavení exekuce může znovu domáhat jejich přezkoumání.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Řádně odůvodněným závěrům, podle nichž stěžovatelkou uplatněné důvody, že náklady exekuce (cena provedené opravy) nebyly ve smyslu §87 odst. 1 exekučního řádu vynaloženy účelně a nemají jí být proto uloženy, neobstojí jako relevantní důvody opodstatňující zastavení výkonu rozhodnutí z jiných důvodů podle ust. §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a otázka jejich přiměřenosti je podstatná jen pro rozhodnutí o nákladech exekuce podle §88 exekučního řádu, není z ústavního hlediska co vytknout.
Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu