ECLI:CZ:US:2019:1.US.1800.18.1
sp. zn. I. ÚS 1800/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem Ke Klimentce 2186/15, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 21/2018-670 ze dne 27. 2. 2018, usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, č. j. 6 To 199/2017-640 ze dne 17. 10. 2017 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 34 T 29/2016-597 ze dne 6. 6. 2017 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně byl stěžovatel uznán vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit jako znalec z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie se specializací neurochirurgie, v souvislosti s vypracováním lékařské části znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem Univerzity Karlovy, Fakulty tělesné výchovy a sportu, Katedry anatomie a biomechaniky, vedeného pod č. 1/2013 ze dne 3. 6. 2013, a prezentováním jeho závěrů ve věci návrhu na obnovu řízení vedeného u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, pod sp. zn. 61 T 14/2011, a to za okolností blíže popsaných ve skutkové větě výroku o vině rozsudku okresního soudu. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 9 měsíců se zkušební dobou v délce 24 měsíců. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu znalecké činnosti v oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, na dobu 36 měsíců.
Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodné zamítl. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že okresní soud jej původně zprostil obžaloby v celém rozsahu. Krajský soud však ve svém následném zrušujícím rozhodnutí, vydaném k odvolání státního zástupce proti tomuto zprošťujícímu rozsudku, dle názoru stěžovatele okresnímu soudu věc vrátil se závazným pokynem, jak má hodnotit provedené důkazy, a nikoli se závazným právním názorem. Stěžovatel také namítl, že již po zrušení prvotního rozhodnutí soudu prvního stupně nabídl na podporu svých tvrzení další důkazy. Šlo o články ze zahraničních odborných časopisů, tykající se způsobu hojení poranění jater apod. Tyto návrhy na doplnění dokazování však byly zamítnuty, aniž je okresní soud ve svém odsuzujícím rozsudku vůbec zmínil a uvedl důvody, proč tak učinil. Stěžovatel dále uvedl, že v odvolacím řízení vznesl námitku podjatosti ve vztahu ke všem členům senátu 6 To odvolacího soudu, přičemž jí nebylo vyhověno. V té souvislosti stěžovatel poukázal na to, že jeho odvolání brojilo proti právnímu názoru, který byl nalézacímu soudu odvolacím soudem vnucen. Proto nelze přezkoumání prvostupňového rozhodnutí týmž senátem odvolacího soudu považovat dle něj za nestranné. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti a jejím doplnění blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádné pochybení, které by si žádalo jejich zrušení, neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti předestřel v zásadě tytéž námitky, které již zazněly v odvolání i dovolání a s nimiž se již soudy zcela dostatečně vypořádaly.
Ústavní soud nesdílí výhrady stěžovatele ohledně závazného pokynu odvolacího soudu, jak má nalézací soud hodnotit důkazy. Krajský soud již ve svém dřívějším zrušujícím usnesení jednoznačně vyložil, že okresní soud se nedopustil žádné deformace důkazů a na jejich základě správně zjistil skutkový stav. Protože ale okresní soud původně hledal v jednání stěžovatele přímý úmysl (vysloveně záměr), který ale z ničeho nezjistil, a proto stěžovatele obžaloby napoprvé zprostil, krajský soud tento jeho zprošťující rozsudek zrušil. Připomněl, že ke spáchání přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku postačuje, jedná-li pachatel alespoň v úmyslu nepřímém, resp. eventuálním. Jednalo se tedy o závazný názor týkající se otázky formy zavinění na straně stěžovatele, která je otázkou právní, nikoli otázkou skutkovou, natož pokynem k jinému hodnocení důkazů. Ústavní soud tak nemá za to, že by šlo o "slovní ekvilibristiku", za niž stěžovatel odůvodnění soudů v této otázce pokládá. Zprošťující rozsudek byl neudržitelný právě proto, že na jednu stranu se v zásadních skutkových otázkách s obžalobou shodoval, tedy včetně hrubého zkreslení naprosté většiny jednotlivých závěrů ve znaleckém posudku, na druhou stranu z této jejich zřejmé nepravdivosti odmítl vyvodit odpovídající trestní odpovědnost stěžovatele s poukazem na absenci zlého záměru z jeho strany. Skutková podstata daného přečinu ovšem míří i na případy s daleko menší intenzitou volní složky na straně pachatele (postačí i pouhé smíření jako srozumění s tím, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem).
Co se týče námitek stěžovatele stran tzv. opomenutých důkazů, Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli v tom, že ačkoli byly tyto důkazní návrhy zamítnuty, soudy se o nich v odůvodnění svých rozhodnutí nijak nezmínily. Jen pro tento deficit si ovšem napadená soudní rozhodnutí kasaci nezasluhují. Je tomu tak proto, že ze samotného návrhu na doplnění dokazování (č. l. 571) není zřejmé, v čem konkrétně navrhované důkazy vyvracejí tvrzení obžaloby. Stěžovatel v tomto podání pouze obecně konstatuje, že mají vyvrátit hypotézu, že bylo něco [stěžovatelem ve znaleckém posudku] zatajováno, a naopak že bylo užito více fyzických důkazů. Takové vymezení návrhu na doplnění dokazování je nedostatečné právě z hlediska své přílišné obecnosti. Nelze přehlédnout, že nabízené důkazy, zvláště články z českých i zahraničních odborných periodik, nebyly vůbec způsobilé zpochybnit četná pochybení, vytýkaná lékařské části znaleckého posudku zpracované stěžovatelem. Příkladmo lze uvést zjevně nesprávnou lokalizaci a velikost oděrek nalezených na těle zemřelého poškozeného, které ostře kontrastují s fotodokumentací pořízenou při pitvě, jež tvoří nedílnou součást pitevního protokolu (viz č. l. 261, č. l. 276 a č. l. 292). Ačkoli se tedy zejména nalézací soud opomněl s tímto důkazním návrhem vypořádat v odůvodnění svého rozhodnutí, nepředstavuje tato dílčí vada zásah do práva stěžovatele na svou obhajobu, a v důsledku toho do práva na spravedlivý proces. Stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti předložil seznam odborné literatury čítající více jak 300 titulů, která dle jeho názoru měla být soudem přezkoumána, anebo předložena revizním znalcům. Ústavní soud však ze spisu nezjistil, že by takový seznam stěžovatel byl soudům vůbec předložil, proto k němu dále nepřihlížel.
Ústavní soud nemohl přihlédnout k námitkám týkajícím se nesprávného obsazení senátu odvolacího soudu. O námitce podjatosti jeho členů bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, č. j. 6 To 199/2017-630 ze dne 27. 7. 2017 tak, že tito soudci nejsou vyloučeni z projednání a rozhodování trestní věci stěžovatele. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost (poučení o níž se stěžovateli dostalo), kterou však stěžovatel nepodal. Nevyčerpal tím procesní prostor, který se mu nabízel v případném řízení o stížnosti, pročež výhrady o složení senátu odvolacího soudu nejsou nyní v řízení o ústavní stížnosti způsobilé věcného přezkumu (přípustné).
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu