ECLI:CZ:US:2019:1.US.1814.19.1
sp. zn. I. ÚS 1814/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. V., zastoupené Mgr. Jaroslavem Benešem, advokátem se sídlem Ludvíka Kuby 803, Kladno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 23/2019 ze dne 3. 4. 2019 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále též "vrchní soud") s odůvodněním, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v jeho důsledku je jím zasahováno i do jejího vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny.
Z přiložených podkladů vyplývá, že proti stěžovatelce je vedeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie dle ustanovení §260 odst. 1, odst. 4 písm. a) a odst. 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, spáchaného ve spolupachatelství a ve prospěch organizované zločinecké skupiny, zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle ustanovení §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a c) trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství a ve prospěch organizované zločinecké skupiny, zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby dle ustanovení §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině dle ustanovení §361 odst. 1 trestního zákoníku. V rámci tohoto trestního stíhání byl na základě ustanovení §344a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zajištěn usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze č. j. VZV 25/2015-533 ze dne 13. 12. 2016, ve spojení s usnesením vrchního soudu sp. zn. 8 To 34/2017 ze dne 1. 3. 2017, majetek stěžovatelky, a to peněžní prostředky nacházející se na dvou bankovních účtech až do výše 36 500 000 Kč.
Stěžovatelka následně opakovaně usilovala o zrušení zajištění svého majetku, nicméně její žádosti byly zamítnuty. Naposledy se tak stalo usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze č. j. VZV 1/2019-177 ze dne 18. 2. 2019. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka stížnost, jež však vrchní soud napadeným usnesením sp. zn. 8 To 23/2019 ze dne 3. 4. 2019 jako nedůvodnou dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
Stěžovatelka se tedy obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti namítala, že orgány činné v trestním řízení při rozhodování o jejím návrhu nerespektovaly ústavní limity vymezené v usneseních Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2350/2016, I. ÚS 855/2017 a III. ÚS 3742/2016, dle nichž nesmí být zajištění majetku svévolné a je možno k němu přistoupit pouze v případech, kdy lze reálně předpokládat uložení peněžitého trestu, a jen v rozsahu, který je přiměřený výši očekávaného trestu, přičemž na samém počátku trestního stíhání je možno mít na postup orgánů činných v trestním řízení mírnější nároky než v jeho dalším průběhu. Stěžovatelka v prvé řadě vyjádřila přesvědčení, že v její trestní věci uložení peněžitého trestu vůbec nepřichází v úvahu, neboť tento by neplnil svou základní funkci, jíž je dle judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu odčerpání majetku získaného trestnou činností. Stěžovatelka upozornila, že i dle zjištění samotných orgánů činných v trestním řízení žádný majetkový prospěch z trestné činnosti neměla a ani ji neorganizovala. Stěžovatelka dále poukázala na skutečnost, že zajištění jejího majetku trvá již dva a půl roku a zatímco dalším spoluobviněným byl majetek uvolněn, v její věci orgány činné v trestním řízení takto postupovat odmítají. Dle stěžovatelky tak vzniká podezření, že se v jejím případě nejedná o dočasné opatření k zajištění účelu peněžitého trestu, nýbrž o nátlakový prostředek, kterým se orgány činné v trestním řízení snaží zlomit "slabý článek", jenž zřejmě spatřují v tom, že stěžovatelka je žena a starobní důchodkyně. Stěžovatelka jednak konstatovala, že tímto "slabým článkem" být nemůže, neboť se na trestné činnosti nijak nepodílela, a dále uvedla, že námitku diskriminace dle pohlaví vznesla již před vrchním soudem, který se s ní však nijak nevypořádal. Obdobně vrchní soud nijak blíže neurčil, po jakou dobu může ještě zajištění majetku trvat a proč nebylo namístě alespoň jeho zmírnění.
Ústavní soud po seznámení se stížnostními námitkami a s obsahem napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná závěry své ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do neskončeného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem libovůle orgánů činných v trestním řízení.
Maximální zdrženlivost Ústavní soud zachovává i ve vztahu k rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve věci dočasného zajištění majetku obviněného. Je primárně na orgánech činných v trestním řízení, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda předmětné zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Ústavnímu soudu nepřísluší ingerovat do takto vymezené pravomoci zmiňovaných orgánů, pokud jejich postupem nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Nic takového přitom v nyní projednávané věci zjištěno nebylo.
V prvé řadě bylo třeba vzít v potaz, že vrchní soud rozhodoval v předmětné věci opakovaně, čemuž odpovídalo i odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení, v němž se stížnostní soud zabýval pouze novými skutečnostmi a ve vztahu k ostatním námitkám na svá předchozí rozhodnutí odkázal. Takový postup je možno v obecné rovině hodnotit jako přípustný, přičemž Ústavní soud shledal, že obstojí i v rovině konkrétní, tzn. v konfrontaci s uplatněnými stížnostními námitkami, k nimž lze uvést následující:
Důvody, pro něž bylo předpokládáno uložení peněžitého trestu, byly obsaženy již v usnesení vrchního státního zastupitelství č. j. VZV 25/2015-533 ze dne 13. 12. 2016, jímž k zajištění peněžních prostředků došlo, přičemž z odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu bylo patrné, že tyto nadále trvají. Ustanovení §67 odst. 1 trestního zákoníku umožňuje uložit peněžitý trest i v případě, že pachatel získal či se snažil získat majetkový prospěch pro jiného, Ústavní soud proto nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že je v jejím případě uložení peněžitého trestu vyloučeno.
K námitce diskriminace z důvodu pohlaví Ústavní soud podotýká, že vrchní soud vyložil, proč došlo u dalších spoluobviněných ke zrušení zajištění a že tyto důvody se na stěžovatelku nevztahují. Ústavní soud se tak neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že vrchní soud na její námitku nereagoval, ani s tvrzením, že s ní je neodůvodněně zacházeno odlišným způsobem, neboť příslušné důvody jsou z napadeného usnesení patrné.
K době trvání zajištění pak lze konstatovat, že vrchní soud se danou otázkou podrobně zabýval a s ohledem na okolnosti, které v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, dospěl k závěru, že se tato doba již blíží limitu, kdy už nebude možno další trvání zajištění akceptovat, nicméně tento limit dle jeho názoru prozatím překročen nebyl. Jelikož byl závěr vrchního soudu podložen řádným odůvodněním, Ústavnímu soudu - s ohledem na výše naznačené meze jeho přezkumné kompetence - nepříslušelo úvahy stížnostního soudu jakkoliv přehodnocovat.
Lze tak uzavřít, že stěžovatelce se namítané porušení ústavně zaručených práv prokázat nezdařilo, Ústavní soud proto postupoval dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu