ECLI:CZ:US:2019:1.US.1830.19.1
sp. zn. I. ÚS 1830/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, se sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2019 č. j. 25 Cdo 3326/2018-230, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2018 č. j. 91 Co 446, 447/2017-198 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. září 2017 č. j. 16 C 15/2016-144, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 4. června 2019, stěžovatelka podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její ústavně zaručená základní práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a na nedotknutelnost osoby a soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhala po žalovaném Institutu Klinické a Experimentální Medicíny zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím z důvodu, že je matkou dcery, která zemřela v zařízení žalovaného dne 15. května 2015 a lze mít za to, že žalovaný nese odpovědnost za její úmrtí v důsledku lékařského postupu, který nebyl odpovídající vzhledem k současným poznatkům a praxi v medicíně. Obvodní soud rozsudkem ze dne 5. září 2017 č. j. 16 C 15/2016-144 žalobu zamítl, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení a stěžovatelce a žalovanému, a to každému z nich, uložil povinnost zaplatit České republice znalečné ve výši 13 612,50 Kč.
3. K odvolání, podanému stěžovatelkou, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. března 2018 č. j. 91 Co 446, 447/2017-198 rozsudek obvodního soudu ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky potvrdil, a České republice právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani nákladů odvolacího řízení nepřiznal.
4. Stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. března 2019 č. j. 25 Cdo 3326/2018-230 podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy a mimo jiné namítala, že rozsudek soudu prvního stupně je naprosto nepřezkoumatelný, neboť soud se řádně nevypořádal s žalobními tvrzeními, ani se stěžovatelkou navrženými důkazy, ani se skutečnostmi, jež z provedeného dokazování vyplynuly, ani s argumentačními námitkami účastníků řízení, a to naprosto v nevídané míře. Stěžovatelka rovněž nesouhlasila s tím, že obvodní soud neprovedl naprostou většinu jejích důkazních návrhů a v provedeném znaleckém posudku Fakultní nemocnice Olomouc absentoval jakýkoliv "nález" ve smyslu §13 odst. 2 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, a to k tvrzení stěžovatelky, že žalovaný přetrhl komorovou defibrilační elektrodu, jejíž fragment posléze vedl z pravé komory až do horní duté žíly, již dne 29. října 2009, odstranil ji až při operačním výkonu dne 11. května 2015, přičemž tento fragment byl zdrojem infekční endokarditidy.
6. Odvolacímu soudu pak stěžovatelka vytýkala, že sice provedl výslech zástupců znaleckého ústavu, ale ani po něm se na str. 5 napadeného rozsudku nijak nevyrovnal s klíčovými výtkami stěžovatelky stran naprosto mlžných skutkových zjištění obvodního soudu.
7. Dále stěžovatelka vyslovila nesouhlas i se závěry uvedenými dovolacím soudem o nepřípustnosti dovolání. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), neboť podle jejího názoru se ve věci rozhodující soudy odchýlily od ustálené judikatury Ústavního soudu vztahující se k ochraně základních práv a svobod, především k právu na spravedlivý proces, když se nevypořádaly se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci, bez adekvátního odůvodnění se nezabývaly důkazy navrženými stěžovatelkou a ignorovaly věcné námitky účastníků řízení. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na judikaturu Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
11. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního.
12. Ústavní soud zohlednil, že stěžovatelka v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnila již v řízení před obecnými soudy, proto se zaměřil na to, zda se jimi soudy zabývaly, a náležitě se s nimi vypořádaly.
13. Soud prvního stupně dovodil, že nebylo prokázáno zavinění žalovaného, který by se v rámci lékařské péče o dceru stěžovatelky dopustil jakéhokoliv jednání, které by bylo možno označit za jednání non lege artis. Šlo o obvyklé standardy v rámci současných medicínských postupů a bylo vysvětleno, proč nebylo možno úspěšně vyndat všechny fragmenty tělísek, jenž byly implantovány do oblasti srdce s tím, že zdravotní stav tak, jak posléze vygradoval, již nebyl lékařsky zvládnutelný, nezabrala ani dlouhodobá antibiotická léčba a bylo prokázáno, že takto závažné onemocnění má obecně poměrně vysokou mortalitu. Skutečnost, že došlo k úmrtí pacientky, byla vyvolána objektivním stavem, nikoliv zanedbáním péče žalovaného. K námitkám stěžovatelky ohledně znaleckého posudku obvodní soud uzavřel, že znalecký posudek všechny náležitosti splňoval a totéž bylo možno říci i o výpovědi zástupců znaleckého ústavu, kteří před soudem vystupovali a znalecký posudek obhájili. Obvodní soud dále podrobně zdůvodnil, z jakého důvodu neprovedl důkazy stěžovatelkou navržené.
14. Odvolací soud skutkové závěry obvodního soudu ve vztahu k rozhodné otázce, zda lékařská péče poskytovaná žalovaným dceři stěžovatelky byla poskytována způsobem lege artis, považoval za správné a odpovídající provedenému dokazování, zejména závěrům znaleckého posudku podepřeného výslechy jeho zpracovatelů.
15. Dovolací soud se pak zabýval otázkami přípustnosti dovolání a konstatoval, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., když uplatněné námitky nesměřovaly proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení záviselo napadené rozhodnutí.
16. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ke stěžovatelkou uplatněným námitkám Ústavní soud dodává, že v podrobnostech lze odkázat na relevantní závěry obsažené v napadených rozhodnutích.
17. Vznáší-li stěžovatelka námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již dříve judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V dané věci rozhodující soudy ve svých rozhodnutích dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily.
18. V řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V nyní posuzovaném případě obvodní soud dostatečně odůvodnil, proč stěžovatelkou navrhované důkazy (především jednotlivé lékařské zprávy, operační vložky a záznamy) neprovedl, neboť je považoval za nadbytečné z důvodu, že zpracovatelé znaleckého posudku měli veškerou lékařskou dokumentaci k dispozici. O tzv. opomenutý důkaz, jak jej Ústavní soud vykládá ve své judikatuře, se tedy nejednalo.
19. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatelka nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
20. Poukazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu nebyly shledány případnými, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
21. Ústavní soud tedy v posuzované věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
22. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu