ECLI:CZ:US:2019:1.US.1837.19.1
sp. zn. I. ÚS 1837/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti V. A., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Hanou Havelkovou, advokátkou se sídlem Jaltská 7, 360 01 Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 276/2019-1333 ze dne 10. 4. 2019, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 To 66/2018 ze dne 2. 10. 2018 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 3 T 2/2018-977 ze dne 23. 7. 2018 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl stěžovatel uznán vinným jednak dvěma zvlášť závažnými zločiny znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), spáchanými v jednočinném souběhu s přečiny ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), tr. zákoníku, jednak zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Za to mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně soud prvního stupně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Rakovníku ve věci sp. zn. 1 T 64/2017, který nabyl právní moci dne 20. 7. 2017, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí. Krajský soud stěžovateli rovněž uložil povinnost nahradit dvěma poškozeným nemajetkovou újmu, každé ve výši 200 000 Kč. Obě poškozené pak se zbytkem jejich nároků odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodné zamítl. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Zásah do svých základních práv stěžovatel spatřuje v chybném, nedostatečném a liknavém posuzování obhajobou předkládaných důkazů. Stěžovatel zejména namítl, že odvolací soud se řádně nezabýval výpovědí poškozených, které uvedly, že si celou věc vymyslely, uvádějíce motivaci i pohnutky, které je vedly k tomuto jednání. Soudy zamítly řadu obhajobou předložených důkazních návrhů, aniž tento svůj postup dle názoru stěžovatele přesvědčivě zdůvodnily. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádné pochybení, které by si žádalo jejich zrušení, neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti předestřel tytéž námitky, s nimiž se již soudy zcela dostatečně vypořádaly. Především soud prvního stupně se pečlivě zabýval okolnostmi, za nichž došlo ke změně výpovědí poškozených, a přesvědčivě vyložil, proč této změně neuvěřil, resp. proč nemůže pozdější názorový obrat poškozených na věrohodnosti skutečností jimi dříve uvedených v přípravném řízení nic změnit (srov. body 144 - 155 rozsudku krajského soudu). Obdobně odvolací soud poukázal na celou řadu dílčích rozporů v nových tvrzeních poškozených, které přidávají na jejich nedůvěryhodnosti (srov. bod 93 a násl. usnesení vrchního soudu). Na odůvodnění napadených rozhodnutí lze pro stručnost zcela odkázat. Ústavní soud nepřisvědčuje stěžovateli ani v námitkách týkajících se důkazních návrhů obhajoby. Soudy se jimi ve skutečnosti pečlivě zabývaly, včetně otázky obhajobou vznesených pochybností o nepodjatosti znalkyně (srov. kupř. body 69 a 70 usnesení vrchního soudu), přičemž nebylo-li určitému návrhu obhajoby na doplnění dokazování vyhověno, soudy v tomto směru svá rozhodnutí vždy logicky odůvodnily (viz zejm. bod 143 rozsudku krajského soudu).
Ústavní soud se tedy s názorem stěžovatele o liknavém a jednostranném posuzování důkazních návrhů obhajoby, a tím ani zásahu do jeho základních práv neztotožnil, pročež odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu