ECLI:CZ:US:2019:1.US.1856.19.1
sp. zn. I. ÚS 1856/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Václava Jiránka, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, advokátem se sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2019, č. j. 6 Afs 363/2018-22, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2018, č. j. 54 Af 44/2018-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") z důvodu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, Finanční úřad pro Středočeský kraj (dále jen "finanční úřad") zamítl rozhodnutím ze dne 27. 9. 2018 č. j. 4409391/18/2115-50522-203074 jako opožděné odvolání stěžovatele proti dodatečným platebním výměrům a řízení zastavil (dále jen "rozhodnutí o odvolání"). Krajský soud napadeným rozhodnutím odmítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí finančního úřadu o odvolání pro nepřípustnost, neboť nebyly vyčerpány řádné opravné prostředky podle §68 písm. a) soudního řádu správního. K tomu krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že rozhodnutí finančního úřadu o odvolání bylo rozhodnutím správního orgánu prvního stupně podle §113 odst. 1 písm. c) daňového řádu, proti kterému lze podle §109 odst. 1 daňového řádu podat odvolání, jak o tom byl stěžovatel v tomto rozhodnutí finančního úřadu také řádně poučen. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že krajský soud i Nejvyšší správní soud postupovaly příliš formalisticky a striktně při posouzení řádného vyčerpání opravných prostředků ve věci. Stěžovatel stejně jako v řízení před správními soudy poukazuje na to, že řádné odvolání podal, přičemž finanční úřad jej zamítl jako opožděné. K opožděnému odvolání však došlo z technických důvodů v podobě vady počítače, ve kterém měl stěžovatel uloženy veškeré podklady pro odvolání. Stěžovatel proto finanční úřad žádal o navrácení lhůty pro podání odvolání, jeho žádost však byla zamítnuta. Stěžovatel má za to, že skutečnost, že finanční úřad meritorně nerozhodoval o odvolání, ale pouze ho pro opožděnost zamítl, nemůže být brána jako nevyčerpání opravných prostředků ve věci, zvlášť za stavu, kdy stěžovatel brojí proti nepřiměřenosti rozhodnutí o navrácení lhůty ve věci. Přípustnost své správní žaloby spatřuje stěžovatel dále v tom, že mělo být postupováno podle §65 odst. 2 soudního řádu správního, podle kterého proti rozhodnutí správního orgánu může podat žalobu i účastník řízení, který není k žalobě oprávněn podle §65 odst. 1 soudního řádu správního, tvrdí-li, že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že v jeho případě je namístě prolomit zákonem stanovené lhůty, neboť pouze pak je mu dána možnost, aby bylo znovu meritorně rozhodnuto o dodatečných platebních výměrech, které jsou nesprávně stanovené a které obsahují fatální chyby.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Dodržení stanoveného postupu domáhání se práva platí i pro čl. 36 odst. 2 Listiny. Součástí stanoveného postupu domáhání se práva před soudem jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí splnit, aby soud mohl meritorně rozhodnout v jeho věci a aby při tom mohl zohlednit jím předestřená tvrzení a důkazy. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů. Jednotlivě ani ve svém celku zároveň nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) dotýkalo v samotné jeho podstatě tím, že by fakticky znemožňovalo jeho uplatnění [například nález ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04 (N 165/38 SbNU 319)].
Jde-li o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 a násl. soudního řádu správního, je součástí stanoveného postupu domáhání se práva před soudem i vyčerpání řádných opravných prostředků v řízení před správními orgány [§68 písm. a) soudního řádu správního]. Soudní ochrana před správními soudy je koncipována jako následná, nastupující až poté, co ani žalobce neuspěl s řádnými opravnými prostředky před správními orgány (srov. §5 s. ř. s.), čímž zákonodárce stanovil racionální rozhraničení mezi řádnými opravnými prostředky ve správním řízení a soudní ochranou proti rozhodnutím správních orgánů. Požadavek na vyčerpání řádných opravných prostředků před správním orgánem, kterým je podmíněno meritorní rozhodnutí o žalobě, nepředstavuje nepřekonatelnou překážku přístupu k soudu, jelikož na účastníky správního řízení neklade nesplnitelné nároky. O možnosti podat odvolání, o lhůtě k jeho podání a o tom, u kterého správce daně se odvolání podává, je totiž účastník řízení v rozhodnutí poučován dle §102 odst. 1 písm. f) daňového řádu. Poučení o možnosti podat odvolání se přitom v posuzované věci dostalo i stěžovateli. Proti rozhodnutí finančního úřadu o odvolání podle §113 odst. 1 písm. c) daňového řádu, tedy rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, však stěžovatel odvolání nepodal.
Pokud se stěžovatel dovolává aplikace §65 odst. 2 soudního řádu správního, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, který konstatoval, že povinnost vyčerpání řádných opravných prostředků v řízení před správním orgánem se vztahuje jak na případy žalobce podle §65 odst. 1 soudního řádu správního, tak na případy žalobce podle §65 odst. 2 soudního řádu správního. Nic protiústavního neshledává Ústavní soud rovněž na závěru Nejvyššího správního soudu, že předmět řízení byl omezen na otázku, zda byla žaloba stěžovatele nepřípustná pro nevyčerpání opravných prostředků a důvody, pro které stěžovatel nestihl podat odvolání včas, proto předmět tohoto řízení míjejí. Námitkami, týkajícími se důvodů, pro které stěžovatel nestihl podat odvolání včas, brojí stěžovatel proti rozhodnutí finančního úřadu ze dne 16. 10. 2018, č. j. 4526947/18/2115-50522-205648, jímž byla zamítnuta jeho žádost o navrácení lhůty v předešlý stav (dále jen " rozhodnutí o navrácení lhůty"). Jak konstatoval krajský soud, rozhodnutí o navrácení lhůty má charakter předběžného rozhodnutí ve smyslu §70 písm. b) soudního řádu správního a může být proto soudem přezkoumáno až v rámci případného řízení o žalobě proti konečnému rozhodnutí odvolacího orgánu (§75 odst. 2 soudního řádu správního). Ústavní soud navíc dodává, že rovněž v rozhodnutí o navrácení lhůty byl stěžovatel poučen o možnosti podat proti němu odvolání. Vzhledem k tomu, že správní žaloba stěžovatele nebyla přípustná, nemohly se správní soudy ani zabývat námitkami stěžovatele ohledně důvodů, pro které nebylo odvolání proti dodatečným platebním výměrům podáno včas. Jedná se tak o námitky v řízení před Ústavním soudem nepřípustné.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2019
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu