ECLI:CZ:US:2019:1.US.1861.19.1
sp. zn. I. ÚS 1861/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti " F " družstvo se sídlem Filipova 9, Brno, zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 19, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2019 sp. zn. 44 Co 54/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Brně č. j. 44 C 35/2010-241 ze dne 19. 12. 2018.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že citovaným usnesením Městského soudu v Brně bylo z důvodu zpětvzetí žaloby zastaveno řízení a s odkazem na ust. §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, neboť soud neshledal podmínky pro přiznání náhrady nákladů některému z účastníků podle zavinění na zastavení řízení podle ust. §146 odst. 2. o. s. ř. Žalobci totiž vzali návrh zpět s ohledem na obsah dohody uzavřené se stěžovatelem dne 29. 10. 2018 o vypořádání vzájemných vztahů, které byly předmětem soudních sporů. V rámci této dohody každý z účastníků převzal závazek ke zpětvzetí žaloby v tom řízení, kde byl v postavení žalobce (tj. ve věcech sp. zn. 44 C 35/2010 a 20 C 131/2017) a vzájemně vyslovili souhlas se zastavením řízení. Krajský soud se s uvedeným posouzením ztotožnil.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Obsah dohody mezi stěžovatelem na straně jedné a žalobci v projednávané věci na straně druhé ze dne 29. 10. 2018 nelze v žádném případě považovat za "mimosoudní dohodu", ve které by strany upravily svá sporná práva a povinnosti. Účelem dohody bylo naplnění procesní zásady ekonomie řízení, kdy se tímto postupem chtěli vyhnout dalšímu zcela zbytečnému průběhu řízení, jehož výsledek by zcela nepochybně vyzněl ve prospěch stěžovatele, a dohoda tak představuje kapitulaci žalobců.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Ústavní soud ověřil, že oba soudu své závěry srozumitelně odůvodnily, neboť uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Krajský soud mj. zdůraznil, že ke zpětvzetí žaloby vedlo chování obou stran, tedy i stěžovatele, který přistoupil na uzavření dohody a souhlasil se zpětvzetím návrhu žalovaným, bylo proto nadbytečné se zabývat tím, zda žalobci byli ve sporu aktivně legitimováni a jak by spor eventuálně dopadl. Podle soudu lze ujednání v dohodě vyhodnotit, jakoby řízení skončilo smírem a v takovém případě žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nad rámec dodal, že případně by bylo možné dovodit i zavinění za zastavení řízení na obou stranách, ale pak by si účastníci hradili náklady řízení navzájem.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu