ECLI:CZ:US:2019:1.US.1866.18.1
sp. zn. I. ÚS 1866/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Kábele, zastoupeného Mgr. Martinem Keřtem, advokátem se sídlem Sladkovského 2059, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, č. j. 21 Cdo 3424/2017-493, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016, č. j. 62 Co 39/2016-430, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 30. 5. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se žalobou ze dne 4. 11. 2009 domáhal náhrady za ztrátu na výdělku za období od března 1999 do prosince 2003, a od 1. 10. 2006 do 31. 5. 2015. Své pohledávky uplatnil stěžovatel nejprve přihláškami do konkurzního řízení vedeného s jeho bývalým zaměstnavatelem (podanými dne 22. 3. 1999 a dne 20. 4. 1999). V konkurzním řízení nebyl stěžovatel uspokojen co do částky 482.325 Kč. Z toho důvodu se stěžovatel domáhal náhrady v řízení před soudem. O žalobě stěžovatele rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. 7. 2015, č. j. 23 C 293/2009-373, ve znění doplňujících usnesení ze dne 1. 3. 2016, č. j. 23 C 293/2009-409, a ze dne 1. 3. 2016, č. j. 23 C 293/2009-410, tak, že žalobu na zaplacení částky 1.820.340 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.), vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), rozhodl, že o nákladech státu bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok III.) a určil, že se státu právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (doplňující usnesení ze dne 1. 3. 2016, č. j. 23 C 293/2009-409), a určil, že výše nákladů řízení, které platila Česká republika, činí částku 153.315 Kč (doplňující usnesení ze dne 1. 3. 2016, č. j. 23 C 293/2009-410). Tento rozsudek byl k podanému odvolání stěžovatele potvrzen ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze. O následně podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek nalézacího soudu v části výroku ve věci samé, jímž byla zamítnuta žaloba ohledně nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku za období od 4. 11. 2006 do 31. 12. 2008, ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, ve výroku o nepřiznání náhrady nákladů státu, ve výroku o výši nákladů řízení, které platila Česká republika a ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že tento souhlasil s právním názorem soudu prvního stupně, podle něhož za požadované období od 1. 10. 2006 do 31. 5. 2015, za něž stěžovatel požaduje náhradu za ztrátu na výdělku, není dána příčinná souvislost mezi pracovními úrazy žalobce z let 1976 a 1987 a jím požadovanou náhradou škody z titulu náhrady za ztrátu na výdělku. Odvolací soud dále souhlasil s právním názorem nalézacího soudu i stran posouzení otázky promlčení. Za období od 4. 11. 2007 tak považoval Městský soud nárok stěžovatele za promlčený. Námitku promlčení přitom odvolací soud nepovažoval za rozpornou s dobrými mravy.
Z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu vyplývá, že tento se věnoval předpokladům odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem. Přitom se ztotožnil se závěry odvolacího soudu týkající se náhrady za ztrátu na výdělku od března 1999 do listopadu 2006 a za období od roku 2009. S čím se však Nejvyšší soud neztotožnil a pro co rozsudek městského soudu v části zrušil, byly závěry týkající se nároku stěžovatele za období od 4. 11. 2006 do 31. 12. 2008. Nejvyšší soud konstatoval, že je třeba postavit na jisto, co bylo příčinou snížené pracovní schopnosti stěžovatele v době od 4. 11. 2006 do 31. 12. 2008. Pouhý "kontext znaleckého posudku", který zohlednil odvolací soud a jenž se vymezuje k jinému období, podle jeho názoru nestačí.
Stěžovatel vytkl obecným soudům, že nerespektovaly předchozí rozhodnutí obecných soudů, zejména pak rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2009, č. j. 15 Cmo 52/2009-248. Stěžovatel nepovažuje závěr obecných soudů stran promlčení za správný, neboť řádně reagoval na výzvu správce konkurzní podstaty původního žalovaného. Dříve stěžovatel nebyl vyzván k doplnění přihlášky do konkurzního řízení a postupoval vždy v souladu s pokyny soudu či správce konkurzní podstaty. Z toho důvodu považuje stěžovatel závěry obecných soudů, týkající se promlčení za rozporné s dobrými mravy. Dále stěžovatel nesouhlasí s tím, že obecné soudy vyšly ze znaleckého posudku MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., který stěžovatele ani nevyšetřil a vyšel jen z písemných podkladů. Dle náhledu stěžovatele došlo postupem obecných soudů k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36, čl. 37 Listiny základních práv a svobod a čl. 4, čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
V souvislosti s projednávaným případem je třeba poukázat na to, že předmětem přezkumu Ústavního soudu nejsou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, č. j. 21 Cdo 3424/2017-493 a Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016, č. j. 62 Co 39/2016-430 jako celek. Ústavní soud se věnoval pouze a jedině přezkumu těch částí napadených rozhodnutí, o nichž bylo rozhodnuto s konečnou platností. To znamená, že pokud se jedná o sporné období od 4. 11. 2006 do 31. 12. 2008, toto bude předmětem dalšího řízení před obecnými soudy a Ústavnímu soudu tak nepřísluší se k této části řízení jakkoliv vyjadřovat.
Ve zbytku považuje Ústavní soud za podstatnou námitku týkající se promlčení nároku stěžovatele. Tou se ostatně zabývaly i obecné soudy, které uzavřely, že vznesení této námitky není v rozporu s dobrými mravy a stěžovatel se tak domáhá toliko dalšího instančního přezkumu této námitky. Městský soud v Praze i Nejvyšší soud se otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy řádně věnovaly, přičemž svá rozhodnutí založily na ucelené logické argumentaci, jíž není z ústavněprávního hlediska čeho vytknout. Nejvyšší soud v souvislosti s uvedeným na str. 6 napadeného rozsudku vysvětlil, že k tomu, aby došlo ke stavění promlčecí lhůty ve smyslu §261 odst. 3 zákoníku práce, musel by stěžovatel svůj nárok uplatnit u soudu, tedy nikoli pouze u správce konkurzní podstaty.
Poukazuje-li stěžovatel na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, potažmo Krajského soudu v Hradci Králové, těmito se zabýval již Městský soud v Praze v ústavní stížností napadeném rozsudku, na jehož stranu 6 lze v podrobnostech odkázat.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu