ECLI:CZ:US:2019:1.US.1895.19.1
sp. zn. I. ÚS 1895/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Bettiny Marthy Lobkowicz, zastoupené Markem Procházkou, LL.M., advokátem se sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019 č. j. 21 Cdo 3731/2018-825, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2017 č. j. 17 Co 80/2017-464 a usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 3. 11. 2016 č. j. 16 EXE 5920/2013-376, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11, čl. 26, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 16, čl. 17 odst. 1 čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech; čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka spolu s Jiřím Lobkowiczem se jako povinní domáhali z důvodu tvrzeného promlčení jak zástavního práva, tak i vlastní pohledávky, zastavení exekuce vedené pro vymožení pohledávky oprávněného ve výši 12 886 890 Kč s příslušenstvím, a to prodejem zástavy - nemovitostí v jejich společném jmění manželů, nařízené na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 10. 2012 č. j. 33 Nc 6101/2009-183, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2013 č. j. 16 Co 240/2013-263.
Okresní i krajský soud návrh na zastavení exekuce zamítly, neboť s ohledem na procesní postup oprávněného k promlčení zástavního práva nedošlo a důvodným není ani návrh povinných na zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z důvodu promlčení "exekvované pohledávky". Ustanovení §170 odst. 1 obč. zák. totiž nepočítá s tím, že by zástavní právo mohlo zaniknout a stalo se tak nerealizovatelným v důsledku promlčení zajištěné pohledávky, naopak §170 odst. 2 obč. zák. výslovně stanoví, že promlčením zajištěné pohledávky zástavní právo nezaniká.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, neboť napadené usnesení záviselo na vyřešení otázky účinků námitky promlčení pohledávky zajištěné zástavním právem ve vztahu k možnosti zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) prodejem zástavy podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. při aplikaci právní úpravy účinné v době ode dne 1. 1. 2002 do dne 31. 12. 2013, která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ve všech souvislostech vyřešena. Dospěl pak k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud mj. poukázal na dvojí funkci zástavního práva, tj. funkci zajišťovací a uhrazovací, dávající zástavnímu věřiteli oprávnění uspokojit se ze zástavy (z výtěžku jejího zpeněžení). Stanoví-li §170 odst. 2 obč. zák., že promlčením zastavené pohledávky zástavní právo nezanikne, znamená to, že promlčení zastavené pohledávky nemá na existenci zástavního práva k této pohledávce žádný vliv, zástavní právo nadále přetrvává v obou svých funkcích, tedy zejména zůstává zachována jeho funkce uhrazovací. Pokud zástavní věřitel realizuje oprávnění ze zástavního práva, byť v situaci, kdy zastavená pohledávka může být i promlčena, nemůže se jednat o výkon rozhodnutí, který je nepřípustný ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V odůvodnění rozhodnutí přitom podal velmi podrobný výklad k ustanovení §170 odst. 2 obč. zák., a to i ve vazbě na vývoj právní úpravy zástavního práva a jeho promlčení a právní úpravu platnou v rozhodné době. Respektoval přitom jazykový, logický, systematický historický a teleologický výklad a zdůraznil, že stěžovatelkou zastávaný výklad, podle něhož by pro účely obrany dlužníka v podstatě postačovala obecná úprava promlčení pohledávek, by vedl k tomu, že samotná samostatná úprava promlčení zástavního práva by byla zcela obsoletní. Výklad zákona, vedoucí k nesmyslnosti zákonné úpravy, je vždy výkladem nepřípustným (je mimo rozumný výklad zákona).
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Uvádí, že v řízení (o soudním prodeji zástavy i v řízení exekučním) poukazovala na skutečnost, že exekuční titul trpí zásadními vadami a není tak způsobilým podkladem pro další provádění exekuce. Zejména namítá, že pohledávka zástavního věřitele je promlčená a považuje za absurdní, aby liknavost zástavního věřitele byla odměněna plným uspokojením ze zástavy, resp. obdržením výtěžku zpeněžení. V ústavní stížnosti polemizuje s výkladem právní úpravy zániku zástavního práva dané ustanovením §170 obč. zák., ve znění rozhodném, tj. od 1. ledna 2001 do 31. prosince 2013, provedeným Nejvyšším soudem. Podle stěžovatelky se promlčením podkladové pohledávky ze zástavního práva stává "naturální zajištění", které na věci vázne, avšak k námitce zástavního dlužníka je nelze úspěšně vykonat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Východiskem podstatným pro posouzení projednávané věci se jeví, že promlčení zástavním právem zajištěné pohledávky a promlčení zástavního práva samotného představují dva samostatné instituty, mající odlišný právní režim i odlišný důsledek pro možnost zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (§52 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád). Ústavní soud má za to, že civilní soudy, včetně soudu dovolacího, se otázkou promlčení zástavního práva velmi důkladně zabývaly a v odůvodnění rozhodnutí podrobně rozvedly, z jakých důvodů, s ohledem na včasnost procesních úkonů oprávněné, nemohlo dojít k promlčení zástavního práva. Soudy se rovněž velmi podrobně zabývaly otázkou účinků námitky promlčení pohledávky zajištěné zástavním právem ve vztahu k možnosti zastavení exekuce prodejem zástavy podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. při aplikaci právní úpravy účinné v době ode dne 1. 1. 2002 do dne 31. 12. 2013. Při posouzení této otázky dospěly k závěru, že ani promlčení zastavené pohledávky by věřiteli nebránilo své zástavní právo realizovat a navrhnout soudu prodej zástavy a následně navrhnout i výkon rozhodnutí prodejem zástavy (srov. §358 odst. 3 z. ř. s.). Pro možnost zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (§52 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád) prodejem zástavy má tak význam pouze promlčení zástavního práva (§100 odst. 2 obč. zák.), které však zjištěno nebylo. Za dané situace se soudy již nezabývaly otázkou možného promlčení vlastní pohledávky.
Uvedeným závěrům, podle nichž realizuje-li věřitel oprávnění ze zástavního práva v situaci, kdy zastavená pohledávka může být promlčena, nejde o nepřípustný výkon rozhodnutí ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti co vytknout. Nejvyšší soud, kterému především přísluší, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů, se k problematice promlčení zástavního práva podrobně vyjádřil. Ústavní soud neshledal důvody, aby se k věci duplicitně vyjadřoval. Toliko dodává, že jednání věřitele, který, za situace, kdy dlužník prokazatelně neuhradil dlužnou pohledávku, realizuje své oprávnění z nepromlčeného zástavního práva, nelze hodnotit jako odměnu poskytnutou mu přes to, že podle přesvědčení stěžovatelky se svou liknavostí dopustil promlčení pohledávky.
Ústavní soud s ohledem na argumentaci stěžovatelky pro úplnost rovněž připomíná, že stěžovatelka nenapadla ústavní stížností usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 10. 2012 č. j. 33 Nc 6101/2009-183, potvrzené usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2013 č. j. 16 Co 240/2013-263, kterým bylo na návrh věřitele rozhodnuto o soudním prodeji zástavy, neboť byla zjištěna existence zajištěné pohledávky, zástavního práva k zástavě a kdo je jejím věřitelem. Stejně tak ústavní stížností nebyla napadena rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno žalobě stěžovatelky, jíž se domáhala určení neexistence zástavního práva, kterou dovozovala z promlčení pohledávky zajištěné zástavním právem.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Civilní soudy zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Stěžovatelka měla a nepochybně i využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu