ECLI:CZ:US:2019:1.US.1906.19.1
sp. zn. I. ÚS 1906/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti K. T., zastoupeného Mgr. Radkou Dohnalovou Korbelovou, advokátkou se sídlem Převrátilská 330, 390 01 Tábor, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 45/2019-131 ze dne 12. 3. 2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 6 P 315/2017-72 ze dne 23. 11. 2018 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl návrh stěžovatele na změnu péče a úpravu styku s nezletilými dětmi, jímž se domáhal jejich střídavé péče. Spolu s tím přistoupil, v reakci na shodnou vůli rodičů ohledně některých parametrů styku, k úpravě styku stěžovatele s nezletilými dětmi, kterou blíže konkretizoval ve výrokové části daného rozsudku. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně co do zamítnutí návrhu na střídavou péči jako věcně správné potvrdil, ve zbytku je změnil jen tak, že rozsah styku stěžovatele s dětmi dílem více rozšířil, dílem upřesnil.
Proti rozhodnutím obou soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že soudy zamítly jeho návrh pouze na základě obecného konstatování nedostatečné změny poměrů, resp. krátké doby dvou let od posledního rozhodnutí, dále na základě věku mladší dcery a potřeby stability a klidu dětí, a to bez dostatečných důkazů, které by k takovým závěrům opravňovaly. Soud dle stěžovatele rovněž nepřihlédl k nákladům otce na péči v rámci širokého styku, ke změně majetkové situace matky a ke skutečným potřebám a nákladům nezletilých. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat přehodnocení skutečností, které soudy vedly k rozhodnutí o případné změně péče o nezletilé děti a úpravě styku s nimi. Stěžovatel přitom většinu svých námitek předestřel právě optikou vlastního posouzení těchto skutečností, resp. na jeho pozadí zformuloval tvrzená pochybení soudů obou stupňů. Ústavní soud však extrémní exces, který by jej vedl ke zrušení napadených soudních rozhodnutí, neshledal, byť k některým soudy řešeným otázkám, které stěžovatel v ústavní stížnosti nastínil, lze mít jisté výhrady.
V souvislosti s rozhodováním o návrhu rodiče na změnu péče na střídavou Ústavní soud připomíná nosné závěry plynoucí z jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 823/16 ze dne 6. 12. 2016 (N 233/83 SbNU 637), v němž mimo jiné uvedl, že soudy nemohou bez dalšího zamítnout návrh rodiče na změnu péče (nařízení střídavé péče) výlučně na základě argumentu, že nedošlo k žádné podstatné změně poměrů od předchozího rozhodnutí a že od takového rozhodnutí uplynula relativně krátká doba. Stejně tak nedostatečná komunikace mezi rodiči či pouhý zájem na konzervaci výchovného prostředí nepředstavují samy o sobě argumenty způsobilé zamezit střídavé péči. Zároveň však Ústavní soud zopakoval, že střídavá péče nemá být určitým automatismem. Presumpci střídavé péče lze vyvrátit, jsou-li k tomu "pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Mezi tyto důvody patří například specifický zdravotní či psychický stav dítěte, v jehož důsledku by střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, velmi velká vzdálenost bydlišť rodičů, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte" (nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014, N 236/75 SbNU 629).
I v nyní souzené věci založily soudy svá rozhodnutí na absenci podstatné změny poměrů v porovnání s předchozím rozhodnutím, uplynutí od něj poměrně krátké doby, jakož i na zájmu dětí vyrůstat ve stabilním výchovném prostředí. Ačkoli první dva důvody nejsou ve světle shora nastíněných závěrů Ústavního soudu pro rozhodnutí o střídavé péči samostatně rozhodné, nelze přehlédnout, že odvolací soud přece jen uspokojivě vyložil, proč právě zachování dosavadního výchovného prostředí je v nejlepším zájmu dětí. V té spojitosti poukázal na nadcházející nutnost stěžovatele vyhledat a zařídit pro sebe a děti nové bydlení, problémy při předávání nezletilé dcery či změny v chování nezletilého chlapce ve škole. Tyto skutečnosti vyplynuly z provedeného dokazování, zvláště ze zprávy psychologa. Potud nelze v ústavně právní rovině soudům jejich úvahy vytknout.
Naproti tomu co se týče rozhodnutí soudů o výživném, jsou některé dílčí výtky stěžovatele opodstatněné, avšak co do své intenzity nemají na ústavní konformitu napadených rozhodnutí takový vliv, aby Ústavní soud přistoupil k jejich kasaci. Zejména soud odvolací upravil styk stěžovatele s nezletilými velmi široce. V této své podobě se blíží střídavé péči. Městský soud ovšem nevzal patřičně do úvahy, že náklady na péči se tím také blíží nákladům vynakládaným rodičem při střídavé péči. Na druhou stranu, jak odvolací soud sám uvedl, oproti předchozí soudem schválené dohodě rodičů došlo ke změně v tom, že nezletilý syn začal chodit do školy, nezletilá dcera do školky, takže se jejich potřeby o něco zvýšily. Ponechání výživného v původní výši v poměru k úpravě širokého styku není proto z tohoto hlediska extrémním pochybením žádajícím si zrušení napadených rozsudků. Bude-li však soud v budoucnu rozhodovat o péči a úpravě styku, neopomene přihlédnout k těmto souvislostem. Spolu s tím ale neopomene pečlivěji vyložit i to, z jakých důvodů je úprava širokého styku druhého rodiče, který nemá děti ve své péči, v lepším zájmu dětí než péče střídavá. Důvody, které soudy uvedly, sice ještě obstojí, ale příště je nutné zformulovat je přesvědčivěji.
Z uvedených důvodů tedy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu