ECLI:CZ:US:2019:1.US.1910.19.1
sp. zn. I. ÚS 1910/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti 1/ K. J., 2/ nezletilého K. J., 3/ nezletilého Š. J., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2019 č. j. 20 Co 113, 114, 115/2019-292 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. ledna 2019 č. j. 25 Nc 9003/2018-51, ze dne 18. ledna 2019 č. j. 25 Nc 9003/2018-54 a ze dne 18. února 2019 č. j. 25 Nc 9003/2018-81, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost, kterou se prvý stěžovatel, který je advokátem, spolu se svými nezletilými syny domáhal podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno právo druhého stěžovatele na spravedlivý proces, na lidskou důstojnost, na vzdělání, na osobní svobodu, na zdraví a jeho ochranu, na ochranu před ponižujícím zacházením a právo všech stěžovatelů na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného života podle Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ve věci návrhu matky na nařízení předběžného opatření a návrhu prvého stěžovatele na udělení napomenutí J. P. a Z. P., Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 24. ledna 2019 č. j. 25 Nc 9003/2018-51 druhého a třetího stěžovatele svěřil zatímně do rozhodnutí o věci samé do péče matky a zatímně do rozhodnutí o věci samé uložil prvému stěžovateli stýkat se s druhým stěžovatelem každý týden od soboty od 9:30 hodin do pondělí do 8:45 hodin a s třetím stěžovatelem každý týden v úterý a ve čtvrtek od 15:00 hodin do 19:00 hodin. Usnesením ze dne ze dne 18. ledna 2019 č. j. 25 Nc 9003/2018-55 obvodní soud pro řízení o nařízení předběžného opatření jmenoval podle §469 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") druhému a třetímu stěžovateli opatrovníka Městskou část Praha 10. Třetím usnesením ze dne 18. února 2019 č. j. 25 Nc 9003/2018-81 obvodní soud jmenoval druhému a třetímu stěžovateli téhož opatrovníka pro řízení o návrhu prvého stěžovatele, aby bylo uděleno napomenutí J. P. a Z. P. (rodiče matky) za zasahování do jeho rodičovských práv a nevyhověl prvému stěžovateli, aby druhému a třetímu stěžovateli jmenoval opatrovníky jím označené advokáty.
3. K odvolání podanému prvým stěžovatelem proti všem třem označeným usnesením obvodního soudu ze dne 24. ledna 2019 č. j. 25 Nc 9003/2018-51, ze dne 18. ledna 2019 č. j. 25 Nc 9003/2018-54 a ze dne 18. února 2019 č. j. 25 Nc 9003/2018-81, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením, napadeným ústavní stížností, všechna usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť podaná odvolání neshledal opodstatněnými.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Prvý stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím městského soudu s tím, že rozhodnutí není v souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Podle názoru stěžovatelů ve věci rozhodující soudy nesprávným procesním postupem odňaly prvému stěžovateli jako otci i zákonnému zástupci druhého a třetího stěžovatele možnost se k věci vyjádřit, druhému a třetímu stěžovateli byl přidělen nečinný a neefektivní opatrovník, děti samotné nebyly soudem shlédnuty.
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti rovněž namítali, že prvý stěžovatel je matkou pravidelně vylučován z rozhodování o významných záležitostech společné rodičovské odpovědnosti u druhého a třetího stěžovatele, což přičítá nezdravému kontrolnímu vlivu obou rodičů matky. Rodiče jsou aktuálně schopni běžně komunikovat pouze o běžných záležitostech rodičovské péče. Jediná významná záležitost, na které se oba rodiče shodují, je, že druhý stěžovatel by měl nastoupit do školy. Podle názoru prvého stěžovatele potřebu zatímní úpravy poměrů druhého a třetího stěžovatele umocňuje fakt, že druhý stěžovatel trpí vývojovou poruchou, vyžadující odbornou péči a stabilitu domácího prostředí, jakož i pravidelný řád styku s prvým stěžovatelem. Na podporu svých tvrzení stěžovatelé odkázali na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelé nemají k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatelů v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť posouzení vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole [srov. nálezy ze dne 10. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) a ze dne 1. září 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16 (N 161/82 SbNU 527)].
10. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Při rozhodování o takovém návrhu, kdy může soud rozhodnout bez jednání, provedeného dokazování i slyšení účastníků, se tedy soud zaměřuje na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci.
11. Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a neshledal porušení stěžovateli vytýkaných základních práv, a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Je zcela zřejmé, že stěžovatelé v ústavní stížnosti polemizují se závěry, ke kterým soudy dospěly, přičemž jejich argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušnými soudy a nebyla ani svévolná ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny ani čl. 36 Listiny.
12. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu