ECLI:CZ:US:2019:1.US.1945.19.1
sp. zn. I. ÚS 1945/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Burdy, zastoupeného JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou, se sídlem Freyova 82/27, Praha 9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2019 č. j. 68 Co 90/2019-25 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. února 2019 č. j. 14 C 137/2018-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. června 2019 prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2 a doplněné podáním ze dne 25. října 2019, stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 14 C 137/2018 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") na základě žaloby podané stěžovatelem proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti o náhradu nemajetkové újmy ve výši 191 664 Kč s příslušenstvím, usnesením ze dne 1. února 2019 č. j. 14 C 137/2018-17 k žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal a neustanovil mu ani zástupce z řad advokátů. K odvolání podanému stěžovatelem proti rozhodnutí obvodního soudu Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. března 2019 č. j. 68 Co 90/2019-25 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že předmětnou žalobou se domáhá přiměřeného zadostiučinění ve výši 191 664 Kč z titulu nepřiměřené délky řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Již v žalobě požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Na výzvu soudu vyplnil Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, v němž uvedl, že je invalidní ve III. stupni, pobírá invalidní důchod ve výši 10 240 Kč měsíčně. Dále uvedl, že nemá žádný majetek a je proti němu vedena exekuce pro pohledávku v celkové výši 433 000 Kč, kterou hradí měsíčními srážkami ve výši 1 280 Kč. Ke svým výdajům uvedl, že náklady na bydlení činí 6 000 Kč měsíčně, má zvýšené náklady na léky a rovněž uvedl, že má vyživovací povinnost k nezletilé dceři (nar. 2010).
4. Stěžovatel má za to, že pokud z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že soudy mají prokázanou výši jeho příjmu, zpochybňují jeho náklady a připustily, že jeho situace je nepříznivá, mohly mu přiznat alespoň částečné osvobození od soudních poplatků.
5. K tomu stěžovatel namítal, že Obvodní soud pro Prahu 9 mu při stejných majetkových poměrech osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu přiznal. Proto je podle jeho názoru rozhodování soudů ohledně přiznání osvobození od soudních poplatků nekonzistentní a nepředvídatelné a napadená rozhodnutí vykazují prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala, po jejím doplnění, veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s ústavní stížností, obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 14 C 137/2018 a námitkami stěžovatele o údajném porušení jeho základních práv, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Podle §138 o. s. ř., může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. V nyní projednávané věci dospěl obvodní soud k závěru, že u stěžovatele nebyly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, neboť hodnověrně a úplně neprokázal skutečnosti, které jsou pro přiznání osvobození od soudních poplatků podstatné, ačkoliv byl v předmětném prohlášení poučen, že je třeba tvrzené skutečnosti doložit listinnými důkazy. V podaném odvolání stěžovatel mimo jiné argumentoval tím, že požadavek na doložení např. nákladů na bydlení považuje za "scestný", když částka, kterou uvedl, odpovídá normativnímu nákladu na bydlení stanovenému jako nejnižší náklad na bydlení v nařízení vlády č. 595/2009 Sb., a to zda přespání kompenzuje např. nákupem či pomocí, protislužbou apod., není podstatné. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, kterým rozhodnutí obvodního soudu potvrdil, uzavřel, že stěžovateli náleží z titulu invalidního důchodu "brutto" částka 11 468 Kč, přičemž skutečnost, že má dluh, který je po něm vymáhán exekuční cestou a jsou mu proto prováděny srážky z důchodu, je při posouzení potřebnosti osvobození od soudních poplatků bez významu, a nelze dovozovat, že by za účelem jeho žádosti měla být posuzována pouze částka, která mu po zaplacení dluhu zbude. Stěžovatelem uplatňované tzv. normativní náklady na bydlení ve výši 6 000 Kč měsíčně lze označit za výdaje fiktivní, neboť vynaložení jakýchkoliv nákladů na bydlení nedoložil. Při tvrzení své vyživovací povinnosti k dceři byl zcela nekonkrétní a stejně nekonkrétní byl i ve svém tvrzení o zvýšených nákladech na léky a na dopravu v souvislosti se svým zdravotním stavem. Proto dostatečně přesvědčivým způsobem neprokázal své majetkové a příjmové poměry.
9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. prosince 2006 sp. zn. IV. ÚS 541/05 (N 216/43 SbNU 405)].
10. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy se otázkou (ne)naplnění podmínek ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. odpovídajícím způsobem zabývaly a své závěry v tomto směru logicky zdůvodnily. Ústavní soud je toho názoru, že hodnocení provedené obecnými soudy je i z tohoto hlediska možno považovat za přiléhavé a ústavně konformní. Pokud stěžovatel namítal, že v jiném soudním řízení mu bylo osvobození od soudních poplatků přiznáno, k tomu lze poznamenat, že tato skutečnost
sice může být z pohledu stěžovatele i v obecné rovině nežádoucí, to však ke kasaci napadených rozhodnutí v projednávané věci nepostačuje. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí dává najevo, že jsou to především obecné soudy, kterým přísluší zabývat se předmětnou věcí se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem posuzované věci. Za porušení právní jistoty proto nelze považovat případy, kdy soud v jiném řízení osvobození od soudních poplatků stěžovateli přiznal, neboť napadená rozhodnutí jsou právě výsledkem nezávislého soudního rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy České republiky) a stěžovatel se mýlí, pokud má za to, že soudy jsou povinny vždy rozhodovat stejně, byť se jedná o jiné kauzy.
11. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu