ECLI:CZ:US:2019:1.US.1997.17.1
sp. zn. I. ÚS 1997/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky MACHKA, spol. s r. o., sídlem nám. 14. října 1307/2, Praha 5, zastoupené Mgr. Jiřím Strejčkem, advokátem, sídlem Ke Škole 901, Mníšek pod Brdy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2017 č. j. 30 Cdo 4319/2016-151, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2016 č. j. 20 Co 445/2015-135 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. června 2015 č. j. 12 C 212/2013-86, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené
v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Současně navrhla zrušení ustanovení §46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou ze dne
21. 8. 2013 podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") proti vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 1 992 296 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody, která měla být způsobena nesprávným úředním postupem JUDr. Jiřího Doležala, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň - jih, v řízení vedeném pod sp. zn. 16 EX 3561/04. V tomto řízení byla nařízena exekuce na majetek stěžovatelky, přičemž příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 2. 10. 2007 určil soudní exekutor náklady v celkové výši 3 201 228 Kč. Po zjištění úpadku stěžovatelky vydal soudní exekutor insolvenčnímu správci výtěžek exekuce ve výši 17 271 870 Kč, přičemž si ponechal částku ve výši 3 228 130 Kč, z čehož jeho odměna měla činit 2 640 000 Kč. Insolvenční řízení bylo následně zastaveno a pokračující exekuční řízení vedeno novým soudním exekutorem.
3. Nesprávného úředního postupu se soudní exekutor měl dopustit nevyplacením částky ve výši 2 640 000 Kč ve prospěch majetkové podstaty, neboť jeho nárok na odměnu měl vzniknout až provedením exekuce. Vzhledem k tomu, že výše odměny soudního exekutora měla podle stěžovatelky činit 647 704 Kč, uplatnila stěžovatelka rozdíl mezi těmito částkami.
4. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 15. 6. 2015 č. j. 12 C 2012/2013-86 byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Obvodní soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že žaloba stěžovatelky je předčasná, neboť exekuční řízení dosud nebylo skončeno a nedošlo ani k rozvrhu výtěžku zpeněžením majetku, a proto nelze předjímat, v jakých částkách budou pohledávky uspokojeny. Stejně tak podle obvodního soudu nelze určit, zda došlo ke škodě, popř. v jaké výši.
5. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. V něm uvedla, že obvodní soud nesprávně posoudil otázku vzniku škody a že není třeba čekat na vydání rozvrhového usnesení.
6. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 14. 4. 2016 č. j. 20 Co 445/2015-135 byl rozsudek obvodního soudu potvrzen. Městský soud v odůvodnění zdůraznil, že do vydání rozvrhového usnesení není postaveno najisto, v jakém rozsahu budou uspokojeny jednotlivé nároky věřitelů, přičemž míra tohoto uspokojení je výchozí veličinou pro určení odměny soudního exekutora. Do té doby nemůže být zřejmá výše nákladů exekuce, od niž by se odvíjela výše případné škody
a posouzení, zda si soudní exekutor ponechal vyšší částku, než měl.
7. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, v němž zejména žádala vyřešení otázky, za jakých podmínek může povinnému vzniknout škoda v důsledku nesprávného úředního postupu bývalého soudního exekutora, který si v rámci vydávání exekučního výtěžku insolvenčnímu správci ponechal z titulu své odměny část vymožených peněžních prostředků a tyto prostředky po ukončení insolvenčního řízení, které neskončilo rozvrhem majetkové podstaty, nepředal v rámci pokračujícího exekučního řízení novému soudnímu exekutorovi k provedení rozvrhu.
8. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2017 č. j. 30 Cdo 4319/2016-151 bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že otázka vymezená stěžovatelkou již byla v rozhodovací praxi vyřešena a že obvodní i městský soud postupovaly v souladu s judikaturou. Konkrétně z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010 sp. zn. 25 Cdo 2601/2010 vyplývá, že povinností poškozeného je prokázat vznik škody, přičemž škoda musí existovat nejpozději v okamžiku, kdy soud rozhoduje o uplatněném nároku. Proto je správný závěr o předčasnosti podané žaloby. Nejvyšší soud se vypořádal i s dalšími námitkami stěžovatelky spočívajícími v odkazech na rozhodovací praxi.
II.
Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti stručně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, přičemž zejména zdůrazňuje, že povinností soudního exekutora mělo být vydání celé vymožené částky insolvenčnímu správci a následné uplatnění své vlastní pohledávky z rozvrhu rozdělované podstaty v insolvenčním řízení. Za situace, kdy insolvenční řízení nebylo skončeno rozvrhem ani jiným použitím získaného výtěžku, měl soudní exekutor podle stěžovatelky vydat ponechanou částku novému soudnímu exekutorovi k provedení nového rozvrhu v rámci pokračujícího exekučního řízení. K tomu stěžovatelka dodává, že vymožené peněžní prostředky jsou v jejím vlastnictví, že nový soudní exekutor není legitimován domáhat se po bývalém soudním exekutorovi vydání uplatňované částky, že bývalý soudní exekutor odmítá předat novému soudnímu exekutorovi spisový materiál týkající se exekuce na její majetek a že částku ve výši nejméně 1 992 296 Kč nebude možné již nikdy rozvrhnout, bez ohledu na pravost pohledávek přihlášených věřitelů.
10. V další části ústavní stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy interpretovaly ustanovení §442 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), v rozporu s ústavním pořádkem. Pochybení spočívá zejména v nezohlednění, že vlastníkem exekučního výtěžku je stěžovatelka, a v opomenutí nemožnosti nového soudního exekutora vynucovat po bývalém soudním exekutorovi součinnost při provedení rozvrhu výtěžku v exekučním řízení. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou podle stěžovatelky nedostatečná, zatížená svévolí a přepjatým formalismem. Nesouhlasí zejména se závěrem, že je třeba čekat na vydání nového rozvrhového usnesení novým soudním exekutorem, a to zejména z důvodu odmítavého postoje bývalého soudního exekutora. V této souvislosti opakuje, že nový soudní exekutor nemůže provést rozvrh částky, která mu bývalým soudním exekutorem nebyla fakticky předána. Obecné soudy se podle stěžovatelky rovněž nevypořádaly s jejím argumentem, že škoda v nyní posuzované věci nespočívala v nemožnosti vyplacení vymožené částky, ale v přímém zmenšení jejího majetku. Nejvyššímu soudu dále vytýká, že neodůvodnil závěr o možném vzniku škody až po provedení rozvrhu výtěžku. Domnívá se, že obecné soudy se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe, zejména závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008
sp. zn. 21 Cdo 480/2007, a to proto, že škoda na jejím majetku již vznikla. Závěry obecných soudů v nyní posuzované věci stěžovatelka označuje za nepřesvědčivá a bez racionálního logického odůvodnění.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování
a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
14. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů o předčasnosti žaloby na náhradu škody, která měla být způsobena nesprávným úředním postupem soudního exekutora.
15. Podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že posouzení naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je otázkou podústavního práva, do jejíhož řešení Ústavní soud není oprávněn jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Nad rámec uvedeného Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu je škoda samotná, která v případě odpovědnosti státu musí vzniknout v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. Přesně v tomto smyslu rozhodovaly i obecné soudy napadenými rozhodnutími a zdůvodnily své závěry, že škoda stěžovatelce dosud nevznikla, a proto je její žaloba předčasná. Uvádí-li stěžovatelka, že jí škoda již vznikla, a to z důvodu, že vymožené prostředky jsou jejím vlastnictvím, vypořádal se s touto námitkou již městský soud, který v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že stěžovatelka pomíjí ztrátu dispozičního oprávnění k těmto prostředkům. Jde-li o faktické držení uplatňovaných prostředků bývalým soudním exekutorem, i v tomto případě je třeba souhlasit se závěrem městského soudu, že bývalý soudní exekutor není dlužníkem stěžovatelky, nýbrž je jeho povinností vydat ponechanou částku do rozdělované podstaty v rámci exekučního řízení. I tato částka proto je předmětem následného rozvrhu, přičemž teprve po něm lze učinit závěr o výši nákladů exekuce, včetně případné odměny soudního exekutora, od nichž se bude odvíjet závěr, zda vůbec došlo ke vzniku škody, popř. v jaké výši. Na tomto místě je třeba upozornit na žalobní konstrukci uplatněného nároku, která spočívala právě v tvrzení stěžovatelky o svévolném stanovení výše odměny soudním exekutorem. Rovněž lze souhlasit se závěrem, že odmítá-li soudní exekutor vydat neoprávněně ponechanou částku, jde z jeho strany o exces, za který žalovaný stát neodpovídá. V nyní posuzované věci je na základě uvedeného třeba souhlasit se závěry obecných soudů, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, jde-li o prokázání existence škody jako základního předpokladu odpovědnosti státu.
16. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího, městského ani obvodního soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stejný osud sdílí i návrh na zrušení ustanovení §46 odst. 7 exekučního řádu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu