ECLI:CZ:US:2019:1.US.2008.19.1
sp. zn. I. ÚS 2008/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti 1) K. H., 2) T. H., 3) V. H., 4) V. H., 5) J. Č. a 6) J. Č., zastoupených JUDr. MUDr. Romanem Žďárkem, Ph. D., MBA, advokátem se sídlem Kotlářka 1259/1, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3170/2017-212 ze dne 27. 3. 2019, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 409/2016-183 ze dne 18. 1. 2017 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 5 C 591/2014-138 ze dne 17. 5. 2016 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud Praha-západ zamítl žalobu stěžovatelů na zaplacení každé ze stěžovatelek 1), 2) a 3) částky 5 000 000 Kč s příslušenstvím, stěžovateli 4) částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím a každému ze stěžovatelů 5) a 6) částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím. Rozhodl tak o žalobě podané z titulu náhrady nemajetkové újmy představující zadostiučinění za smrt způsobenou osobě blízké, a to paní R. H., která byla matkou stěžovatelek 1), 2) a 3), manželkou stěžovatele 4), sestrou stěžovatele 5) a dcerou stěžovatelky 6). Paní R. H. zemřela dne 1. 8. 2013 na následky zhoubného nádorového onemocnění, což stěžovatelé dávají do souvislosti s jimi tvrzeným zanedbáním lékařské péče ze strany jejího ošetřujícího lékaře. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jejich kasace. Podstatou jejich výhrad je nesouhlas s hodnocením skutkových okolností ohledně toho, zda se zemřelé dostalo ze strany jejího ošetřujícího lékaře dostatečné péče a upozornění na výsledky provedených vyšetření, resp. zda byla v té souvislosti poslána na odborné vyšetření. Stěžovatelé dále Ústavnímu soudu předestřeli právní otázky, jimiž se dle jejich názoru dovolací soud měl zabývat, neboť v jeho rozhodovací praxi nebyly dosud vyřešeny. Tuto svoji argumentaci stěžovatelé v ústavní stížnosti blíže rozvedli.
Ústavní soud úvodem vyjadřuje lítost nad smutnou událostí, která se rodině stěžovatelů přihodila. Ústavní soud dále zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nesdílí mínění stěžovatelů, že by soudy ve svých rozhodnutích pochybily. Jak nalézací, tak i odvolací soud věnoval okolnostem lékařské péče o zemřelou důslednou pozornost. Za účelem objasnění, zda se zemřelé dostalo informací o svém zdravotním stavu a zejména o možnosti podstoupit specializované gastroenterologické vyšetření, nalézací soud provedl značné množství důkazů, včetně výslechu řady lékařů, znaleckých posudků i zdravotnické dokumentace. Z jejich posouzení dospěl ke srozumitelnému, logickému a přesvědčivému závěru o tom, že ošetřující lékař nepostupoval non lege artis, zemřelé vícekrát doporučil návštěvu specializovaného pracoviště, včetně volby takového specialisty, s nímž zdravotní stav pacientky též konzultoval. V ústavně právní rovině tak soudům nelze nic vytknout.
Pokud jde o právní otázky, které stěžovatelé Ústavnímu soudu předestřeli, nutno podotknout, že ústavní stížnost je takřka doslovným přepisem dovolání. S ním se však již Nejvyšší soud dostatečně vypořádal. Poukázal na to, že na těchto právních otázkách rozhodnutí odvolacího soudu vůbec nespočívá. Odvolací (potažmo nalézací) soud totiž založil svůj rozsudek výlučně na skutkovém zjištění, že lékař se žádného pochybení nedopustil, takže žádnou právní či jinou důležitou povinnost neporušil. Vlastní právní posouzení se tudíž omezuje na konstatování, že nebyl naplněn první, základní předpoklad pro náhradu nemajetkové újmy, a to porušení právní povinnosti. Ve světle toho nelze Nejvyššímu soudu spravedlivě vyčítat, že se právními otázkami odmítl zabývat.
Ze všech výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu