ECLI:CZ:US:2019:1.US.2031.19.1
sp. zn. I. ÚS 2031/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. N., zastoupené JUDr. Danou Chalupovou, advokátkou, sídlem Na Pankráci 449/11, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 299/2018-823 ze dne 11. 3. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze, jímž měl být porušen čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 299/2018-823 ze dne 11. 3. 2019 byl změněn rozsudek Okresního soudu v Nymburce č. j. 0P 297/2016-727 ze dne 28. 5. 2018 (dále jen "soud prvního stupně") ve výroku I. a V. tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou A. a nezletilou H. (dále jen "nezletilé" nebo "dcery") v každém lichém kalendářním týdnu v roce od soboty od 10:00 hodin do neděle do 18:00 hodin, a v každém sudém kalendářním týdnu v roce ve středu od 14:00 hodin do 18:00 hodin; babička ze strany otce převezme nezletilé v místě bydliště matky a sem je po ukončení styku předá; babička a matka nezletilých jsou oprávněny pověřit převzetím a předáním dětí jinou osobu, vyjma osoby otce; babička ze strany otce a OSPOD města N. jsou oprávněni se styku otce s nezletilými v této době zúčastnit. Dále soud rozhodl, že styk otce se neupravuje v době každého roku od 23. prosince od 18:00 hodin do 25. prosince do 14:00 hodin, a dále od 15. července od 10:00 hodin do 15. srpna do 18:00 hodin, kdy styk nebude probíhat. Soud dále rozhodl, že styk otce s nezletilými pak bude ve středu v prvním lichém kalendářním týdnu každého měsíce od 16:00 hodin do 17:00 probíhat v Rodinném centru v K. za přítomnosti pověřeného pracovníka tohoto centra. Soud pak uložil otci povinnost do jednoho měsíce od právní moci rozsudku zvolit si psychoterapeuta a jeho prostřednictvím si zajistit psychoterapii, této se pravidelně účastnit, a OSPOD města N. předat zprávu o jejím zahájení a pravidelně mu předávat zprávy o jejím průběhu. Tímto rozsudkem byl současně změněn rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 13. září 2016 č j. 13 Nc 55/2016-31. Výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh otce na výkon rozhodnutí o úpravě styku s dětmi dle výše uvedeného rozsudku, odvolací soud potvrdil. V dalších výrocích pak rozhodl o nákladech řízení.
Právně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), především namítá, že napadené rozhodnutí považuje zejména pro odborný názor slyšených znalkyň za nevhodné řešení a nevhodnou úpravu práva dětí na péči ze strany obou rodičů. Stěžovatelka má obavy z toho, že otec i nadále bude vůči dětem prezentovat svou averzi vůči stěžovatelce, resp. vůči jejímu partnerovi, čímž může dojít k ohrožení osobní integrity nezletilých. I když z dokazování znaleckým zkoumáním jednoznačně vyplynula potřeba dohledu nad otcem při styku s dcerami, odvolací soud na tuto skutečnost v napadeném rozhodnutí naprosto rezignoval. Byť znalkyně odmítla "posvětit" styk otce s dcerami bez dohledu, nepřistoupil soud k doplnění znaleckého zkoumání dalším vyšetřením aktuálního stavu otce, namísto toho se rozhodl "zkusit" otci důvěřovat, a to i přes opačný názor OSPOD, který jako kolizní opatrovník navrhoval asistenci u styku a postupné její rušení, pokud se prokáže, že u otce nastala změna k lepšímu. Stěžovatelka tak shledává extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na základně provedených důkazů a přijatým rozhodnutím, dosahující intenzity porušení práva na spravedlivý proces. S ohledem na diagnózu otce a jeho nulový náhled na jeho vlastní chování stěžovatelka má za to, že státní orgány selhaly a dcerám neposkytly ochranu v jejich nejlepším zájmu.
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoli upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
Ústavní soud připomíná, že: "Pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních, a že stejně tak posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu, se zřetelem na učiněná skutková zjištění, náleží obecným soudům.". V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
Úmluva o právech dítěte (uveřejněná pod č. 104/1991 Sb.) v čl. 3 odst. 1 stanoví, že: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.". Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte.".
V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o rodičovské odpovědnosti zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi [srov. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363)]. S ohledem na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí není důvod pochybovat o tom, že ve věci rozhodující Krajský soud v Praze z těchto principů vycházel.
Odvolací soud si byl vědom komplikovanosti případu, zejména s ohledem na smíšenou poruchu osobnosti otce, která ovlivňuje jeho jednání. I přes tuto skutečnost byl však přesvědčen o tom, že je v zájmu nezletilých jejich styk s otcem zachovat. Soud uvedl, že doporučením znalkyň je styk otce s nezletilými za asistence odborníka, a to do doby, než získá náhled na své chování. Chování otce je však dle soudu značně ovlivněno "bojem" o styk s nezletilými a skutečnost, že se nesmí s dcerami stýkat, vyvolává další negativní reakce. Soud nabyl proto přesvědčení, že obnovením kontaktu otce s nezletilými, bez asistence odborníka, se situace uklidní a otec již nebude muset o své děti "bojovat". Své rozhodnutí odvolací soud založil především na skutečnosti, že nezletilé mají k otci pozitivní vztah, jsou s otcem rády, jeho přítomnost a kontakt s ním i jeho rodinou vyhledávají. Vyplynulo-li z aktuálního pohovoru s nezletilými, že jejich vztah k otci ochladl, je to dle soudu právě důsledek dlouhodobé absence kontaktu s ním. Bylo dle soudu prokázáno, že otec není dětem nebezpečný. Z těchto důvodů rozhodl o úpravě styku otce s nezletilými primárně bez přítomnosti dalších osob. Osobní kontakt otce s dcerami formou neasistovaného styku však soud podmínil účastí otce na psychoterapii a pravidelném informování o jejím průběhu, účastí na asistovaném styku, umožněním přítomnosti při neasistovaném styku babičky ze strany otce a rovněž OSPOD města N. Rozsah neasistovaného styku byl pak stanoven s ohledem na to, aby vzájemný vztah otce s nezletilými se mohl utužovat a rozvíjet, současně však tak, aby nezletilé nebyly vystaveny chování otce (aktuálně ovlivněného poruchou osobnosti) v delším časovém úseku. Styk otce s nezletilými pak soud neupravil ve vymezené době v období Vánoc a letních prázdnin s ohledem na stěžovatelku, aby i ta měla možnost strávit s nezletilými delší časový úsek, který nebude narušen jejich stykem s otcem. Odvolací soud závěrem zdůraznil, že si je vědom toho, že chování otce není bezproblémové a nebude-li regulováno podmínkami, které uložil, mohlo by negativně působit na vývoj nezletilých. Pro obavy matky z neasistovaného styku otce s nezletilými vyjádřil odvolací soud pochopení, avšak současně vysvětlil, že v této úpravě styku spatřuje šanci pro obnovení vztahu otce s nezletilými, což je v jejich zájmu. Na otce pak apeloval, aby takto upravený styk využil k vytvoření pozitivních vazeb s nezletilými a nikoliv k osočování matky a jejího partnera či k vyvolávání obav v nezletilých z jejich péče.
Vznáší-li stěžovatelka námitky ohledně provedeného důkazního řízení (nepřistoupení soudu k doplnění znaleckého zkoumání, nezohlednění názoru OSPOD), z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud ve své judikatuře ustáleně zdůrazňuje skutečnost, že v souladu s procesní zásadou "iudex peritus peritorum" je to právě a jen soudce, kdo rozhoduje nejen o věci samé, ale rovněž i o vedení řízení, a v jeho rámci o potřebě znaleckého zkoumání, rozsahu znaleckého úkolu a rovněž i o místě závěrů z něj vyplývajících v souhrnu provedených důkazů při tvorbě skutkových a následně i právních závěrů. Znalecké posudky, ať už jakkoliv relevantní pro posouzení odborné stránky věci, jsou tudíž vždy toliko podkladem pro rozhodnutí soudce, který je v konečném důsledku nad všemi znalci (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 4463/12, bod 12 usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 2679/13 nebo nález ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 2731/14).
Odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nevylučuje možnost jiného soudního rozhodnutí či uzavření jiné dohody rodičů o úpravě styku s nezletilou za předpokladu, že dojde k normalizaci vztahů rodičů. Ústavní soud proto v této souvislosti pouze připomíná, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilým dítětem nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná. Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683).
Ústavní soud uzavírá, že odvolací soud se celou věcí podrobně zabýval, své rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnil, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Napadené rozhodnutí není v kolizi se zájmy nezletilých, naopak soud byl při svém rozhodování veden primárně jejich nejlepším zájmem. K zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky ani jejích nezletilých dětí proto nedošlo.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu