ECLI:CZ:US:2019:1.US.2077.19.1
sp. zn. I. ÚS 2077/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Družstva singularistů Rozdrojovice, se sídlem Na Dědině 7, 664 34 Rozdrojovice, zastoupeného Mgr. Vladimírem Hamplem, advokátem se sídlem Mendlovo nám. 1a, 603 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 13 Co 289/2018-55 ze dne 25. 4. 2019 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov č. j. 42 C 231/2018-10 ze dne 11. 10. 2018 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud Brno-venkov vyhověl žalobě na ochranu rušené držby směřující proti stěžovateli jako rušiteli a uložil mu povinnost umožnit žalobcům průchod a průjezd přes pozemek nacházející se v katastrálním území Rozdrojovice a blíže specifikovaný v uvedeném usnesení soudu prvního stupně, a to odklizením navezeného materiálu z povrchu cesty na tomto pozemku v rozsahu vyznačeném na geodetické mapě tvořící nedílnou součást daného usnesení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí okresního soudu zrušil v rozsahu, v němž se týká vztahu mezi stěžovatelem a žalobcem c) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, jinak je v meritu jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutím soudů (mimo výrok pod bodem I. usnesení okresního soudu, kterým byl zamítnut návrh žalobců na poskytnutí téže ochrany blíže neurčeným vlastníkům, a mimo rušící výrok usnesení krajského soudu) brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že soud prvního stupně jej o podané žalobě nevyrozuměl, a nedal mu tak možnost se před vydáním rozhodnutí k věci vyjádřit. Stěžovatel se dle svých slov o existenci řízení dozvěděl až z doručeného rozhodnutí. Stěžovatel dále odvolacímu soudu vytkl, že při svém jednání neprováděl důkazy. Konkrétně chtěl stěžovatel dokázat, že se žalobci o narušiteli držby dozvěděli již na schůzi představenstva stěžovatele dne 6. 8. 2018, což by ve svém důsledku muselo vést k zamítnutí žaloby pro opožděnost. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Odvolací soud se pochybením nalézacího soudu patřičně zabýval a dostatečně vyložil, proč není takové intenzity, aby založilo důvod ke kasaci usnesení okresního soudu (viz body 15 a 16). S jeho závěry, na něž lze v podrobnostech odkázat, se Ústavní soud ztotožňuje. K tomu se sluší podotknout, že řízení o ochraně z rušené držby je de facto svého druhu řízením, které se svým významem blíží řízení o předběžném opatření. Z těchto důvodů není třeba v nalézacím řízení nařizovat jednání (mimo případ uvedený v §177 odst. 2 o. s. ř.), soud je vázán poměrně krátkými lhůtami a ve věci samé rozhoduje usnesením, které je oproti rozsudku ze zákona zásadně předběžně vykonatelné (srov. §171 o. s. ř.). Smyslem těchto opatření je poskytnout co možná nejúčinnější (tedy i dostatečně rychlou) ochranu držiteli, který byl ze své držby vypuzen nebo v ní jinak rušen. Procesní obrana rušitele se pak zpravidla přesouvá do odvolacího řízení, které však již není zatíženo podobnými omezeními.
Namítá-li stěžovatel, že odvolací soud při svém jednání neprováděl důkazy, pak takový závěr se z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu nepodává. Odvolací soud pouze neshledal důvod opakovat listinné důkazy připojené k žalobě pro jejich nezpochybnění, nicméně jinak provedl důkazy čtením řady prohlášení osob vyjadřujících se ke schůzi představenstva stěžovatele. Z odůvodnění soudu nijak nevyplývá, že by se snad krajský soud s některým důkazním návrhem stěžovatele nevypořádal. Námitka stěžovatele je dosti obecná, pročež se jí Ústavní soud nemohl blíže zabývat.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu