ECLI:CZ:US:2019:1.US.2083.19.1
sp. zn. I. ÚS 2083/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti Lesostavby Frýdek-Místek a. s., se sídlem Slezská 2766, Frýdek-Místek, zastoupené Mgr. Michalem Přibilem, advokátem, se sídlem Kadláčkova 894/17, Kopřivnice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2019 č. j. 15 Co 79/2019-164, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25. června 2019, stěžovatelka podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2019 č. j. 15 Co 79/2019-164. Podle tvrzení stěžovatelky bylo napadeným rozhodnutím porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 19. prosince 2018 č. j. 115 C 3/2015-146 rozhodl ve věci žalobkyně Mgr. Moniky Cihelkové, insolvenční správkyně dlužníka LESS & FOREST s. r. o. proti žalované stěžovatelce o 3 250 412 Kč s příslušenstvím tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 104 738 Kč.
3. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání, v němž požadovala jeho zrušení a přiznání nároku na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Ostravě usnesením, napadeným ústavní stížností, usnesení okresního soudu změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti odvolacímu soudu vytýkala, že jí nepřiznal náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni. Účastníci se totiž dohodli na tom, že dlužník LESS & FOREST s. r. o. nepodá žalobu vůči stěžovatelce a tuto dohodu bez ospravedlnitelného důvodu porušil. Stěžovatelka svým chováním nezavdala příčinu k podání žaloby a náhrada nákladů vůči straně, která se chovala proti smluvně, by jí měla příslušet.
6. Stěžovatelka od počátku směřovala k započtení vzájemných pohledávek a dlužník, jakož i insolvenční správkyně o tom věděli, avšak v důsledku probíhajícího insolvenčního řízení nebylo zřejmé, zda bude stěžovatelka tento úkon oprávněna učinit. Pokud by dlužník vyčkal s vymáháním pohledávky (podáním žaloby) do doby, do které tak podle uzavřené Dohody o narovnání ze dne 4. prosince 2013 učinit měl, došlo by k zániku žalované pohledávky započtením, důvod podávat žalobu by nebyl dán a stěžovatelce by nevznikly v soudním řízení žádné náklady.
7. Stěžovatelka má za to, že odpovídá principům spravedlnosti, aby vzniklé náklady řízení zaplatila žalobkyně, která zcela zbytečně trvala i po provedeném zápočtu na žalobě, čtyři roky zpochybňovala platnost zápočtu, než vzala žalobu dne 22. srpna 2018 zpět. Odvolací soud se podle tvrzení stěžovatelky s touto relevantní argumentací vznesenou stěžovatelkou nijak nevypořádal.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále je "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
11. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a ze dne 3. února 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11]. Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí o uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
12. Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelky důvody, pro které by měl zrušit napadené rozhodnutí, a dospěl k závěru, že v daném případě nebyly zjištěny takové okolnosti, které by odůvodňovaly kasační zásah Ústavního soudu.
13. Odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení odlišně od soudu okresního. Dospěl k závěru, že žaloba byla dne 9. dubna 2014 podána důvodně, neboť k uspokojení nároku žalobkyně došlo v průběhu řízení. K započtení mohlo dojít nejdříve 24. července 2014, kdy stěžovatelka sepsala přípis, v němž započítává své pohledávky. Za uspokojení pohledávky uplatněné v žalobě je zcela nutné považovat i zánik pohledávky započtením, jako jedním ze způsobů zániku pohledávky, proto byla podle názoru odvolacího soudu žaloba ve smyslu §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. podána důvodně. Dále se odvolací soud zabýval otázkou, zda a který z účastníků řízení zavinil zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby. Podle závěru učiněného odvolacím soudem, žalobkyně vzala žalobu zpět více než tři roky poté, co stěžovatelka započtení uplatnila jako svou obranu v řízení (když samotné řízení bylo přerušeno právě kvůli řešení otázky platnosti započtení učiněného stěžovatelkou), jakmile se otázka platnosti započtení vyjasnila. Žalobkyně tedy vzala žalobu zpět pro chování stěžovatelky, která v průběhu řízení zavinila (započtením) uspokojení pohledávky dlužníka. Žalobkyně tak měla vůči stěžovatelce ve smyslu §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. nárok na náhradu nákladů řízení. S ohledem na kontext celé věci pak odvolací soud aplikoval §150 o. s. ř., neboť zde byly důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž není možno žalobkyni přiznat nárok na náhradu nákladů řízení.
14. Ústavní soud neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadené rozhodnutí je zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu a Ústavní soud nedovodil žádný extrémní exces, který by odůvodňoval jeho případný kasační zásah. Takzvané právo na spravedlivý proces nezaručuje účastníkovi právo na úspěch ve věci, ale právo na její projednání podle příslušných procesních pravidel, což se v tomto případě stalo.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu